A jací by ti hrdinové měli být? Tedy, jací jsou? Protože mezi námi chodí hrdinů opravdu dost. Jenomže to na nich nepoznáme na první pohled. Nenosí totiž elastickou modročervenou kombinézu s pláštíkem a nápisem S (S = Superman) na hrudi. Jsou to totiž lidé jako my. Třeba hasiči, kteří jedou na Moravu pomáhat oblastem postiženým povodněmi. Nebo řidič autobusu, který se na zastávce v jedné vesnici rozhlédne a vidí kouř z okna jednoho domu a zoufalého chlapce za oknem. Tak neváhá, nechá cestující cestujícími, chlapce vytáhne (stalo se před několika lety na Domažlicku). A když o tom povídá, tak skromně, jako by to byla naprostá samozřejmost. Dalšího takového hrdinu jsem poznal v úterý ráno. Patnáctiletý kluk, který při cyklistickém výletu zachránil život svému strýci. Rozdýchal ho a táhl několik set metrů k civilizaci. A mluví o tom jako správný hrdina – skromně. Vždyť by to přece udělal každý. No, nevím. Podstatné je, že se takoví lidé stále nalézají. Každá doba totiž takové hrdiny potřebuje.