Onehdy jsem navštívil další z obchodů, v jednom z měst na Tachovsku (je jedno v jakém, děje se to všude) a již po několikáté se mi chtělo zvracet! A ne ze zboží! Češi tykají Vietnamcům! „Hele, podej mi cíga, hele, máš zapalovač, hele podej mi tohle a tamto,“ slyšel jsem. Vážení, co si to dovolujete? Je zajímavé, že tohoto hrubého společenského prohřešku se ve větší míře dopouštějí ti, kteří jsou na tom sociálně hůře nebo ti, kteří zde žijí taktéž v menšině a osvojování kultury České republiky je jim zatím velmi vzdáleným, možná až odporným pojmem. Ovšem, neznamená to, že se tohoto hnusu vůči asijské menšině nedopouštějí i ti, řekněme, majetnější nebo obyčejní Češi. Jen jich ale není tolik. Ptáte se, čím to je? Měl bych dvě vyvození. První je, že si lectkteří myslí, že stále žijeme v socializmu, kde bylo „dobrým“ zvykem si tykat a oslovat se soudruhu. Už dávno ne. Druhým výsledkem je pak jejich pocit (a skutečně je to jen pocit), že my, národ Čechů, jsme národnostní menšině Vietnamců, (rasově) nadřazený. Mohu vás ujistit, že to tedy nejsme! Jak ale situaci řešit? Možná by to šlo jednodušeji a snadněji, než by se zdálo – prodejce by se měl ohnout přes pult, popadnout milého „tykače“ za límec, napálit mu pár facek, napřáhnout nohu a kopnout jej do míst oněch. Že je to zákazník? Není, je to prachsprostý buran, který nestojí za to a myslí si, že je „vyšší“. A není. Koneckonců, nejen na tuto myšlenku dojel i Adolf Hitler.