Být hasičem není zaměstnání je to povolání, poslání. To vědí nejlíp ti kluci, kteří takového člověka mají doma za tátu. Obdiv k této profesi přesáhl u některých do takových rozměrů, že když měli volit, čím jednou v životě budou, připadalo jim zcela normální následovat svého tátu a stát se profesionálním hasičem.

„Máme tady několik takových pokračovatelů rodu,“ uvedl ředitel tachovského pracoviště Hasičského záchranného sboru Plzeňského kraje Přemysl Kosina. „Snad se mi podaří žádného nevynechat. Sloužil tady otec Klíma, teď je tu jeho syn, stejně je to v rodině Vackových i Eidelpesových. U posledně jmenovaných následovali otce hned dva synové,“ vyjmenoval. Poslední jméno si nechal na konec: „Jaromír Sítař.“

Otec Jaromíra byl také profesionální hasič. Před jedenácti roky však on i manželka zemřeli při dopravní nehodě. Malému Jaromírovi bylo tehdy čerstvých patnáct, jeho sestra byla o tři roky starší.

„Vzali jsme si tenkrát nad dětmi jakýsi hasičský patronát. Bezprostředně po té smutné události jsme mezi sebou uspořádali sbírku. Ani později jsme ale na děti nezapomněli, dávali jsme jim dárky třeba o Vánocích, zajímali se o jejich další život, sledovali je,“ vzpomínal ředitel Přemysl Kosina.

„S tátou jsem chodil do hasičárny od malička každou volnou chvilku. A nepřestal jsem ani, když rodiče zemřeli. Hasiči mě vlastně vychovali. Volba povolání pak nemohla být jiná, směřoval jsem k tomu opravdu už coby kluk,“ říká šestadvacetiletý Jaromír. Jako profesionální hasič pracuje už čtyři roky, navíc je i dobrovolným hasičem.

Jaromír je zadaný, ženit se ale zatím prý nebude. Jestli mu hasiči vystrojí i svatbu, to prý neví. „No ale rozhodně se na ni necháme pozvat,“ smál se ředitel tachovského pracoviště.