Soutěž o nejoblíbenějšího učitele České republiky je určitě zajímavý nápad. Ukáže se v ní totiž, jak žáci a studenti na své pedagogy nahlíží. Osobně si nepamatuji, že bych za mé školní éry na některého učitele pohlížel přímo s náboženskou úctou, nebo že bych na někom našel jenom samé superlativy. Určitě i v tomto směru platí, že se nikdo nezavděčí každému. Všichni, včetně pedagogů, máme něco, co se druhému nemusí líbit. Kdo má chyb nejméně vyhrává. V současné době ale obdivuji pedagogy, kteří se svojí nominací do Zlatého Ámose souhlasí. Dotyční učitelé vlastně nesou svoji kůži na trh (samozřejmě v dobrém smyslu). Nejen oni, ale i jejich okolí se dozví, jaký ten učitel je vlastně člověk. A tady padají masky. I učitel je jenom člověk, který se může snažit o cokoliv a být jakýkoli. Děti ho prostě vidí jinak. Nominovaným pedagogům přeji, aby byl jejich obraz v očích žáků ten nejpřívětivější.