Zpráva, že odešel jeden z novinářských matadorů, novinář tělem i duší, jenž byl vzorem celé generaci svých nástupců, a člověk, který stál i u mých novinářských začátků, mne hluboce zasáhla.

Před očima se mi najednou promítly chvíle a okamžiky, kdy jsem se zaujetím poslouchal jeho úvodní rady do novinařiny a samozřejmě také do novinářského života. Do toho života, v němž jsem pak prožil více než dvě desetiletí a v němž jsem se s Frantou stále setkával. Naslouchal jsem jeho někdy i nepříjemným poznámkám k tomu, co si v novinách přečetl.

„Nejhorší jsou novináři z leknutí," říkával často když nesouhlasil s některými prezentovanými názory.

Obdivoval jsem u něj s jakou lehkostí dokázal psát verše při jakékoliv příležitosti. Jak dokázal bavit společnost a zaujmout vyprávěním historek, které zažil při své práci. Miloval fotbal a nebylo divu, že s ním procestoval svět. Stal se i tiskovým mluvčím fotbalové reprezentace. Dovedl barvitě popisovat ve svých reportážích dění na evropských a světových šampionátech. Ostatně i to se mu stalo osudným, když napsal jak fotbalisté jedné zaostalejší země jedí na šampionátu rukama – tak, jak byli zvyklí. To se mocným té doby nelíbilo a byl na určitý čas tzv. odejít. Na novinařinu však nezanevřel, psal o spartakiádách a tělovýchově ve školách, o sportovních aktivitách ve městech a na vesnicích…

Po společenských změnách v listopadu 1989 se k fotbalu a psaní o něm vrátil. Často mi říkával, jak si v době, kdy nemohl naplno rozvinout své novinářské ego, vytřídil lidi. Jak poznával jejich charaktery a kolik takzvaných kamarádů poslal k čertu. Přesto jich spousta zůstala a kamkoliv jsem při svých cestách po republice, coby fotbalový delegát, zavítal, vždy se našel někdo, kdo ho pozdravoval a vzpomínal na to, co s ním prožil. Rád jsem mu tyhle vzkazy tlumočil…

Zkrátka, s Frantou a vedle něj člověk žil. Samozřejmě se mi v tuto chvíli vybavují ty společně prožité večery a probdělé noci, kdy jsem při sklínce vína „řešili budoucnost fotbalu." Kdy jsme věděli jak to všechno udělat. Jenže druhý den bylo potřebné noviny naplnit, a to s bolavou hlavou šlo vždy těžko. Také taková je novinařina a Franta to moc dobře věděl – proto častokrát přišel a přinesl nějakou zprávu či článek na doplnění novinových stránek, aby prý odčinil alespoň trochu ten hřích, který udělal, když mne přesvědčil, abych s ním na tu sklenku vína šel.

Jsem rád Franto, že jsem Tě poznal, žes byl dlouhé roky průvodcem mých novinářských cest. Vzpomínky na Tebe ve mne vyvolávají přesvědčení, žes nežil nadarmo. Tak na Tebe vzpomínají spousty kamarádů, kteří se ozvali když slyšeli tu smutnou zprávu – že už se s Tebou nikdy nebudou moci setkat…

Miroslav Svoboda