Motto: „Vaše plechy jsou mojí radostí.“

František Přibáň se vyučil u svého otce. Sám o sobě říká, že je ze staré školy a klempířina pro něj není jen rutinní práce, ale i koníček. Je dokonce řemeslníkem, který vlastníma rukama oplechoval střechy kapliček v Křínově a Pavlovicích. Mistr klempířský František Přibáň také zhotovil schránku na fragmenty budoucím generacím, která je uložena v kopuli plánského kostela Nanebevzetí Panny Marie.

Důvodem, proč jsem za panem Přibáněm přišla je, že chceme společně s Velkopopovickým Kozlem a čtenáři Deníku najít nejšikovnějšího fachmana tachovského regionu, kterého pak Kozel odmění za poctivou práci a jeho obrovský řemeslný kumšt a šikovnost.

Tip na Františka Přibáně nám zaslal Josef Holek. Jako malý se mu často motal v dílně a vyráběl si z plechů různé drobnůstky. Ví, že pan Přibáň je prostě šikovný a že ke své práci přistupoval co nejsvědomitěji.

Mistra klempířského jsme se zeptali na tajemství jeho úspěchu.

Prozraďte nám, co podle sebe dělal lépe než ostatní a kvůli čemu se Vaši zákazníci stále vraceli?
To je přeci jasné. Jednoduše jsem pracoval poctivě. Jsem starý řemeslník, lidé mi věřili více. Nás starých je už málo. Dnes už pracují jen ti mladí a ty to neumí tak dobře. Sem tam za mnou přišli zákazníci s maličkostmi, se kterými si ti mladí neporadili. Kupříkladu jeden dvoumetrový svod jsem schopný udělat za čtvrt hodiny, ale kapličku v Pavlovicích jsem plechoval osm neděl. Byly tam různé maličké prvky. Musel jsem ale pořádně umět všechno, co se stavební klempířiny týkalo. Co je na stavbě, to musím umět pořádně vyrobit.

Na co jste se nejvíce těšíval po celém dni práce?
Na procházku s psem, na své holuby a také na včely, které chovám. Občas také zajdu na houby a dříve jsem ještě rybařil.