VYBERTE SI REGION

Rýsovací prkno předznamenalo celý můj život architekta

Domažlice /ROZHOVOR/– „Vždy jsem si upřímně přál, aby Domažlice byly stále krásnější“, říká Josef Batelka, rodák z Českého Heršláku – okres Český Krumlov, svobodný autorizovaný architekt, dlouholetý člen stavební komise pro výstavbu MÚ Domažlice a člen okresní rady Junáka.

24.2.2012
SDÍLEJ:

Josef BatelkaFoto: archiv

Tak je v kalendáriu 2012 Městské knihovny Boženy Němcové představen Ing. Arch. Josef Batelka CSc. Na Domažlicku prožil celý svůj produktivní život a zanechal hlubokou stopu profese stavebního architekta.
Domluvili jsme si schůzku, abych několika otázkami přiblížil čtenářům Domažlického deníku jeho zajímavý, prací nabitý život. Unavený zdravotními potížemi, ale plný zájmu zavzpomínal na své aktivity, práci za rýsovacím prknem, radosti i bolesti života.
Narodil jsi se v Českém Heršláku, v obci na hranicích s Rakouskem. Jak vedly tvoje cesty až do Domažlic?
Otec měl na hranicích v Českém Heršláku směnárnu. Do života rodičů a mých předškolních let však vstoupila válka. Utekli jsme před Němci do Plánice u Klatov, kde jsem chodil na základní školu a posléze na klatovské gymnázium. Po maturitě jsem chtěl studovat malířství. Tam jsem se i v Praze přihlásil, ale náš známý Ing. Voldřich mě přemluvil ke studiu na ČVUT, Fakultě architektury. Tu jsem ukončil promocí v roce 1957. Poté opět náhoda mě přivedla na střední průmyslovou školu stavební do Domažlic, kde jsem jako mladý inženýr vyučoval odborné předměty.
Jak jsi se cítil jako středoškolský profesor na stavební průmyslovce?
Na průmyslovce se mi líbilo, hlavně pak práce s mladými studenty. Bydlel jsem s nimi na internátě v klášterní budově a cítil se být jedním z nich. S ředitelem školy, jehož jsem byl zástupcem, jsme si však moc nerozuměli. Otravovalo mě to a bylo to i důvodem mého předčasného odchodu ze školy v roce 1960. Průmyslovka v Domažlicích skončila svoji činnost v roce 1967. Byla to pro region škoda, dalo se tomu jistě zabránit.
Nás žáky jsi upoutal svým mládím, vzděláním, svobodomyslností. Nosil jsi baret, šálu kolem krku – trochu renesanční člověk. Jaké další aktivity jsi ještě v té době měl?
Inklinoval jsem asi stále k umění. Hrál v domažlickém ochotnickém divadle, zpíval v pěveckém souboru Čerchovan, hrál na housle a učil hře na ně v hudební škole. Dojížděl do Prahy na zkoušky a vystoupení státního souboru Julia Fučíka, jehož jsem byl členem.
Zůstaňme však ještě chvíli u stavební průmyslovky. Odešel jsi a co bylo dál?
Jak jsem již řekl, vztahy hlavně s ředitelem školy mě donutily odejít. Neodcházel jsem rád od svých studentů, ale atmosféra mě začala dusit. Ředitelem okresního stavebního podniku mně bylo nabídnuto místo technického náměstka. Přijal jsem. Funkce byla však záhy zrušena a já se stal vedoucím projekčního střediska. Rýsovací prkno a zajímavé zakázky předznamenaly celý můj další život architekta – projektanta.
Tehdy, myslím, začala tvoje opravdová kariéra uznávaného architekta. Náročná rekonstrukce Městského kulturního střediska v Domažlicích, smuteční síň v Klenčí, sídliště rodinných domků Šumava v Domažlicích, Chodská chalupa na Hrádku, krytý plavecký bazén, státní banka a mnoho dalších staveb rozmanitého účelu. Na které nejraději vzpomeneš?
Měl jsem rád náročné akce. První rozsáhlejší prací byl návrh a projekt na rekonstrukci Městského kulturního střediska v Domažlicích. V zadání se nedoporučovalo spojení kulturáku s kinem. Mně to nedalo a podařilo se mi umístit dva sály nad sebou. Tím jsem se asi prvně uvedl, udělal si jméno. O této přestavbě přinesl obsáhlý článek i časopis Československý architekt, který realizovanou rekonstrukci kladně hodnotil. Chodská chalupa na Hrádku a smuteční síň v Klenčí p. Č. byla zařazena do publikace Současná architektura ČSSR. Krytý plavecký bazén byl zase projekčně zajímavý nutností respektování náročné technologie a u domu pečovatelské služby v Domažlicích pod branou jsem musel splnit podmínku dodavatele na montovaný skelet MS-71. Návrh SBČS jsem dopracovával na lůžku v nemocnici. Činnost architekta sestává z neustálého hledání vhodného výrazu či vhodného kompromisu mezi určenou technologií, provozem a architektonickým výrazem díla. Taková práce mě bohatě naplňovala.
Poznal jsem tě jako architekta – dělníka. Nápady jsi nejen navrhoval, ale převážně i do posledních detailů rozpracoval v prováděcím projektu za rýsovacím prknem. Nezávidíš dnes projektantům jejich počítače a jiné technické pomůcky, široký sortiment materiálů?
Počítačům bych dnes již nerozuměl, nastartovat programy neuměl. Jen ten sortiment, ta bohatá nabídka všech možných stavebních materiálů nám tenkrát chyběla, přímo činnost projektantů omezovala. Šikmé střechy se nedaly navrhnout, neboť nebyla tašková krytina, zdicích materiálů jen pár druhů, fasádní barvy nekvalitní… Stavby jsou ale stále výsledkem práce velkého kolektivu pracovníků. Architekt zpracuje dispoziční řešení a určí jejich tvář, někdy početný tým projektantů dotvoří záměr architekta a často pod jeho vedením zpracuje složitý projekt. Další skupina techniků zpracuje přípravku stavby a široký kolektiv stavbařů. Pod vedením stavbyvedoucího a mistra stavby realizuje.
V 70. letech jsi absolvoval v Praze postgraduální studium zakončené diplomovou prací. Na toto studium navazuješ vědeckou aspiranturou a v roce 1983 získáváš promocí ve starobylém Karolínu hodnost kandidáta věd. Jak jsi to vše zvládl?
Ani nevím. Práce architekta – projektanta mě moc bavila a já studoval a projektoval. Projekční práce se neobejde bez stálého zvyšování kvalifikace. Postgraduálním studiem jsem si doplnil vědomosti v ochraně památek a vědeckou práci jsem zpracovával na téma Novotvar v historickém prostředí. To vše jsem k práci na Chodsku potřeboval znát.
V roce 1988 jsi v prostorách kláštera uspořádal výstavu Chodsko v projektu a kresbě. Co tě inspirovalo k uspořádání?
Tehdy v roce 1988 to bylo vlastně 30 let od mého příchodu do Domažlic. Mám rád toto město, a i když se mi mnohé nepodařilo, vždy jsem si upřímně přál, aby bylo stále krásnější, aby jednou v tomto krásném městě zůstala stopa mé snahy. To jsem chtěl výstavou říci.
Tvoje životní cesta a práce by vydala na tlustou knihu. V létě letošního roku oslavíš 80. narozeniny. Těším se, že se do té doby opět sejdeme a dokončíme náš rozhovor – vzpomínání. Souhlasíš?
Já ano. Bude-li souhlasit i ten nahoře, budu se také těšit.
Moc ti děkuji za návštěvu a zavzpomínání. ⋌
Autor: Karel Frait

24.2.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

NÁVES V CEBIVI v pozadí zámek

Zámek v Cebivi mění majitele

Ilustrační foto.

Češi berou neférově nízké platy. Proč nedostávají víc?

VIDEO: Ideální podmínky. Lyžuje už celá Šumava

Šumava – Ideální podmínky v současnosti nabízí lyžařské areály na Šumavě i v Pošumaví. V plném provozu včetně snowparku je už areál na Špičáku, kde leží na sjezdovkách průměrně devadesát centimetrů sněhu.

Dravci dostali na Tachovsku batůžky, nyní jsou v Africe

Tachovsko – Cestovatelské příběhy dravců z Tachovska sleduje nyní několik ornitologů z celé republiky. Luňáky červené a luňáky hnědé takříkajíc osedlali jakýmisi batůžky, které ukrývají vysílačky. Pomocí nich mohou odborníci poměrně přesně pozorovat, kudy ptáci letěli do teplých krajin a kde dnes zimují.

Trvalý pobyt na úřadě? Narozené dítě ho získá také

Tachovsko – Důvody se různí. Jedním z nich je například nájemní bydlení, kdy majitel nemovitosti nedovolí zřídit nájemníkovi v bytě trvalý pobyt. Další vede snaha vyhnout se poplatkům a zásahu exekutora. Nemalou měrou do stávajícího chaosu ještě zasahuje fakt, kdy je zpoplatněné odhlášení trvalého pobytu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies