Český lev Radek Štěpánek: Tenisový důchod je šok pro můj metabolismus

Loni 18. října jste v O2 Aréně uspořádal velkolepou exhibici Český lev se loučí. Jak se vám podařilo dostat na jedno místo v jednu chvíli lidi jako Andre Agassi, Mika Hakkinen, Jaromír Jágr, Pavel Nedvěd, Petr Čech nebo Novak Djokovič?
Troufnu si říci, že jsou to moji přátelé. Ukazuje to sílu našich vztahů, které jsme si vybudovali během doby, kdy jsem hrál tenis. To, že všichni dorazili, pro mne byla obrovská pocta. Vím, co to bylo pro Andre Agassiho, dorazit na jeden večer z Las Vegas, nebo pro Péťu Čecha, který přiletěl jen na tři hodiny, protože se musel vrátit do Londýna na trénink Arsenalu.

Český lev Štěpánek se rozloučil stylově. Dvakrát porazil Djokoviče

S kým z výše jmenovaných se znáte nejdéle?
Asi s Jardou Jágrem, Berďou (Tomáš Berdych – pozn. red.) a Tommym Haasem. Třeba s Andrem se znám jen rok, ale mám pocit, jako by to bylo deset let. Za tu spoustu let u tenisu jsem poznal málo takhle velkorysých lidí, jako je on.

S Novakem Djokovičem jsem se poznal před 12 lety na turnaji v Rotterdamu, kde jsem ho porazil. Byla to moje první a jediná výhra nad ním. K naší vzájemné bilanci se dá říci jen to, že první vyhrání z kapsy vyhání. On po tom prohraném utkání brečel. A už tenkrát jsem z něj cítil něco výjimečného. Svému kondičnímu trenérovi jsem tehdy řekl, že nebude trvat dlouho a o tomhle klukovi uslyšíme.

Příští rok už byl Novak v první pětce na žebříčku ATP a vyhrál US Open, kde mě porazil v pěti setech. Přesto k němu mám vřelý vztah. A byl jsem v jeho životě už skoro ve všech rolích – soupeř, deblový parťák, trenér… Ale co nám zůstane navždy, je naše přátelství.

Eva Samková: Náš sport není jen o medailích. Jde v něm hodně o zážitky

Tři dny před zmíněnou exhibicí jste strávil na kapačkách, protože jste dostal chřipku, přesto jste ještě dokázal vyhrát dva zápasy a porazit Novaka Djokoviče. Stálo vás to hodně přemáhání?
Hodinu předtím, než jsem nastoupil, jsem dostal od pana profesora Koláře injekci, která mě měla postavit na nohy. Ještě jsem si dělal legraci, že už mi nebudou dělat dopingovou kontrolu, tak aby mi nějak pomohl. Dostal jsem nějaký preparát, který mi rychle dodal energii na tři hodiny. V závěru dvouhry s Novakem už to bylo náročné, cítil jsem se unavený.

Navíc to nebylo jenom o tom, abych podal sportovní výkon. V hlavě mi neustále běželo, jestli všechno funguje tak, jak má. Jelikož jsem tu exhibici tři měsíce připravoval, tak jsem se těm myšlenkám prostě neubránil. Když jsem ale nastoupil na kurt, nesmírně jsem si to užíval. Ta atmosféra, kterou fanoušci v O2 Aréně vytvořili, byla nezapomenutelná nejen pro mě, ale i pro všechny moje hosty a kamarády. Oni sami z toho byli příjemně v šoku.

Celé to loučení bylo hodně dojemné. Bylo vidět, že jste naměkko a že jste se musel hodně přemáhat, abyste se nerozbrečel. Kluci jsou většinou vychováváni k tomu, že nemají brečet, že slzy jsou pro holky. Měl jste to v životě stejně?
Měl jsem to stejně, nikdy jsem nebrečel kvůli malichernostem. Brečel jsem, když jsem to tak cítil. Tíha toho večera, toho, co jsem doposud prožil, a loučení mě dostala. Uvědomil jsem si, že tam stojím přede všemi naposledy. Promítl se mi v hlavě celý život.

Byli tam moji rodiče, kteří mi toho v životě a do života hodně dali. Nechci říkat, že se mi obětovali, protože pro ně to nebyla oběť. Dělali to s láskou a přesvědčením, že to má smysl. Chtěli mi udělat radost a podporovali mě v tom, co mě bavilo, a od dětství jsem tenis miloval.

Ani já neříkám, že jsem mu obětoval dětství. Pro mne to byla radost, chtěl jsem ho hrát. V tom jsme byli s bráchou jiní. On byl rád, když začalo pršet a nemohli jsme hrát tenis. Já jsem byl zklamaný, že nemůžu jít na kurty.

Opět je blízko samému vrcholu. K postu jedničky se ale neupínám, řekla Kvitová

Máte pověst oblíbeného hráče nejen mezi tenisovými fanoušky, ale i mezi hráči. Čím si to vysvětlujete?
Nevím. Od malička jsem veselá povaha, vždycky jsem se snažil všem pomáhat, i když jsme byli rivalové. Nejde to samozřejmě s každým. V tenisovém světě je opravdu jenom pár lidí, se kterými můžete navázat přátelství. I s Berďou jsme se dlouho oťukávali. Dlouho byl pro mne zdravou konkurencí. Navzájem jsme se popoháněli kupředu.

Teď už máme víc času na kamarádství. Trávíme spolu daleko více času mimo kurty než dřív. Nadosmrti nás spojil Davis Cup, protože jsme v něm dokázali něco, co tahle země dlouhá desetiletí nezažila. Snažím se být ke všem upřímný. Líbí se mi věta Ivana Lendla, že pravda někdy bolí, ale daleko lépe se s ní žije.

Dával jste třeba rady mladší soupeřům?
Rady dávám, když jsem o ně požádán. Komukoli, kdo přijde, a zeptá se mě, rád pomůžu. Zájem musí vždycky přijít z druhé strany. A nejsou to jen rady tenisové, ale i životní. Tenisová kariéra má ohraničený časový úsek a pak je konec. Ale život pokračuje dál. Když můžu pomoci komukoli z kamarádů, kteří se mnou byli v dobrém i zlém, tak se pro ně rozkrájím.

Už více než rok jste v tenisovém důchodu. Jak ho prožíváte?
Naplno. Samozřejmě můj důchod je sportovní. Tenis hraju dál a hrát budu. Chci se v něm angažovat, protože jsem ho od malička miloval – i přes všechny porážky a pády. A teď už ho budu hrát jen pro radost.

Pavel Ploc o úmrtí legendárního Nykänena: Naposledy jsem ho viděl pít minerálku

Jak vypadá váš běžný den dnes a jak by asi vypadal v době vaší kariéry profesionálního tenisty?
Začíná tím, že se nakláním nad postýlku, ve které se na mě po probuzení usmívá naše dcera. Zajímavé je, že moje žena zjistila, že je těhotná, v den, kdy jsem oficiálně ukončil profesionální kariéru. To se nedá naplánovat. Všechno v životě má svůj čas a já si myslím, že ten „timing“, který v životě momentálně mám, je naprosto bezchybný. Všechno do sebe krásně zapadá a já si užívám každou vteřinu, kterou můžu trávit se svou rodinou.

Mám daleko víc času na rodiče, na přátele, úplně jinak jsem mohl oslavit svoje čtyřicátiny. Mohl jsem se rozšoupnout a nepřemýšlet nad tím, že jsem v přípravě a že musím jít ráno běhat. Můžu si víc povolit opasek a nečeká mě nic, kvůli čemu bych měl mít zataženou ruční brzdu, jako jsem vždycky měl. Budu daleko uvolněnější. Těším se, že si to užiju plnými doušky a se vším všudy.