I když dnes název po českém dramatikovi devatenáctého století nenese, amatérské divadlo v Tachově nadále žije. V tradici vzniklé po skončení druhé světové války pokračují Komedyjanti. V seriálu, který jsme pro vás připravili, si připomeneme nejvýzmamnější milníky a osobnosti tachovského amatérského divadla.

Roky 1950 až 1954

V následujících letech si soubor prožil delší ne příliš klidné období. Dne 22. září 1950 byl ochotnický spolek v souladu se zákonným opatřením zrušen. Stejně jako dramatický odbor Hasičské jednoty (ten existoval v letech 1946 – 1950 a odehrál asi sedm inscenací). Podle nového osvětového zákona platného od 1. srpna 1950 mohli ochotníci existovat buď pod kulturním zařízením nebo pod závodními kluby ROH. Kulturní zařízení v Tachově neexistovalo. V malých a nepočetných závodech našeho města nacházeli velice těžko útočiště. Nakonec se jich ujal Okresní průmyslový kombinát – de facto papírově. Na jejich činnost nepřispíval ani radou ani financemi. Soubor ale žil dál. I se svými potížemi. Práce s inscenacemi byla stále obtížnější, těžko se opatřoval materiál i čas ke zhotovení scény, těžko se obsazovaly hry, členové poukazovali na pracovní vytížení v zaměstnání, řady souboru prořídly. Z dřívějších 60 členů klesl v roce 1952 počet aktivních na 25.

Kde se zkoušelo?

Nebylo kde se scházet. Spolkové místnosti v budově 281 a 282 se přebudovaly na bytovou jednotku. Ke stagnaci přispěl i tento fakt.

Kde se hrálo?

V polovině roku 1949 se soubor přestěhoval do Lidového domu. Ale už v zápise z výborové schůze dne 14. října 1949 nacházíme větu: Lidový dům nevyhovuje. Proč? Jeviště bylo přístupné každému, jeho zařízení používal kdo chtěl, šatny nešly uzavírat, rekvizity se ztrácely, kulisárna sloužila za skladiště cizích nepotřebných věcí, pod jevištěm bylo téměř pořád jezero odpadní vody, která nezmizela ani v nejparnějším létě. Domem se proháněly krysy, nebylo tam nikdy důkladně uklizeno, vytápělo se pilinovými kamny, která kouřila, jeviště nemělo strop a pod střechu zaháněl vítr déšť a sníh. Každé představení znamenalo nové opravy, nové uklízení, nové zlosti… I příhody. Třeba při Hrátkách s čertem (1950) byl přestavitel anděla vytažen na sedačce pod střechu divadla. Když byl spuštěn zpět do hry, byl tak ztuhlý, že se nemohl udržet na nohou. Rekvizity, látky, knihy byly uloženy nouzově v šatně Lidového domu – poměrně slušný majetek souboru „tál na sluníčku“.

Ale stále se hrálo

Třeba na jevištích úspěšná „Sláva“ (s podtitulem: Je tento čin hodný slávy?) s Jaromírem Šimlem a Libuší Centnerovou v hlavních rolích, zajímavá hra K. Simonova „Ruští lidé“, výborná Čapkova „Matka“ s vynikající Blaženou Bláhovou, tříaktová veršovaná hra „Ovčí pramen“ (Fuente Ovenjuna), nezapomenutelné „Nebe na Zemi“ z repertoáru Osvobozeného divadla s Rudolfem Tomšů st. a Jaromírem Šimlem coby Voskovcem a Werichem. A hudbou tachovské posádky. Zabodovalo i na přehlídce divadelních souborů. Do krajského kola jej porota doporučit nemohla – volba hry nekorespondovala s duchem doby. Nevhodný titul, nevhodní autoři. Ale pro diváky zřejmě představení s velkým P. Mělo největší počet repríz v celé éře tachovského ochotničení – 13.

Marie Mirtlová