Afriku navštíví coby studentka a dobrovolnice neziskové organizace CICD (škola pro mezinárodní spolupráci a rozvoj), která má řadu humanitárních programů v Africe a Indii. Její fungování je postaveno na práci dobrovolníků, kteří v komunitách realizují různé projekty. Ty jsou orientovány především na vzdělávání, ale se zabývají se také sanitární činnosti, výstavbou škol, nebo prevencí proti šíření viru HIV. „Doma mám všechno, auto, televizi, jídlo, teplou postel, v podstatě mi nic nechybí. V Africe řada lidí nemá ani tu postel. Když vidíte v jakých podmínkách někteří lidé žijí, chtěla jsem prostě jet," říká rozhodně.

Co vás inspirovalo k tomu, abyste se vypravila do Afriky?

Ráda cestuji. Procestovala jsem už mnoho kontinentů a cestování jako takové mě již tolik nenaplňovalo. Chtěla jsem poznat kulturu a zvyky lidí, a to jde pouze tak, že s nimi nějakou dobu žijete. Před třemi roky jsem byla v Kamerunu, který mě velmi zaujal. Věděla jsem, že se chci do Afriky vrátit. Ale ne jako turista. Minulý rok jsem se dozvěděla o projektu ve Velké Británii a řekla si, že je to přesně to, co chci. Jde o možnost žít v Africe delší dobu, pomáhat tam. A já ji využívám.

Zmínila jste, že už jste navštívila mnoho kontinentů. Kde všude už jste tedy byla?

Jižní Amerika, Asie, Afrika…

Čím konkrétně vás Afrika láká? Čím vás okouzlila?

Zaujala mě zejména mentalita lidí, která je zcela odlišná od té naší evropské. Zaujal mě i kontrast mezi chudobou a lidskou veselostí.

Afrika je plná kontrastů. Jak jste se ale vůbec dostala k britskému programu, respektive k britské škole?

Dozvěděla jsem se o kamarádovi, který v té době na škole byl, podívala jsem se na internetové stránky a zaujalo mě to.

Jak program funguje?

Je založen na dobrovolnické práci, takže si ho člověk musí zaplatit. Když člověk nechce dát peníze v hotovosti, může si je vydělat. Půl roku má na výdělek, půl roku na přípravu projektu a půl roku stráví v Africe.

Jak je vyděláte?

Prodejem oblečení z druhé ruky. Hlavní příjem je z oblečení, které lidé dávají do kontejnerů. Já jsem vyhledávala nová místa pro tyto kontejnery. Projela jsem tak téměř celou jižní část Anglie. Za 4 měsíce téměř 22 000 kilometrů. Dále se roznáší letáčky s informací o kolekci oblečení po domech. Lidé, kteří chtějí přispět na Afriku jednoduše dají pytel s oblečením před dveře domu a my si ho odvezeme. Charita je v Británii běžná a lidem přijde normální věci, které již nepotřebují, poslat dál.

Na čem se pracuje v druhém půlroce?

Připravujeme se na projekty, učíme se o Africe, řešíme otázky životního prostředí nebo chudoby. Zaměřujeme se také na jednotlivé státy Afriky a snažíme se pochopit, jak Afrika funguje.

S jakým cílem do Afriky jedete?

Já budu spolupracovat na projektu, který se zabývá prevencí proti šíření HIV/AIDS. To je, kromě občanských válek, nedostatku vody a potravin další, velmi palčivý problém celého kontinentu. Problém je například v tom, že lidé jsou nevzdělaní, drží se různých pověr. Vzdělání je sice v Africe bezplatné, ale je pro řadu lidí nedostupné, protože do školy lze chodit pouze v uniformě a ta je pro ně drahá.

Takže vy přijedete do Zambie a vaším cílem je šířit myšlenku, že HIV, respektive AIDS je škodlivé?

To oni vědí. Nevědí ale příliš, jak se šíří, jak se nemoci vyvarovat, jak a co se dá léčit.

Už máte představu, jak to asi bude vypadat?

Ani ne. Jedu do Afriky. Spojení s vedoucími jednotlivých projektů v Africe není snadné. Na řadě míst v Zambii funguje elektřina například jen dvě hodniny denně, tak si dokážete představit jak to je s internetem.

Živě. Přiletíte na letiště, přivezou vás do stanice Hope ve městě Kabwe. Co je to ale za stanici?

Jde o stanici, na kterou se mohou lidé obrátit ve chvíli, kdy jsou nebo si myslí, že jsou HIV pozitivní. Nebo se chtějí před nemocí chránit a nevědí jak. Provádí se zde HIV testy, jsou zde poradenské služby. Personál se snaží lidi podpořit psychicky i prakticky. Snaží se je například motivovat, aby si našli práci, aby jedli zdravě, pečovali o sebe, vyvarovali se nechráněného pohlavního styku, alkoholu… Součástí stanic, zabývající se problematikou AIDS, jsou například různé kluby, které sdružují lidi z komunit. Třeba v Kabwe je klub pro sirotky, kterým na AIDS umřeli rodiče nebo pro zneužívané ženy. Zde bychom se chtěli angažovat my.

Nechcete tedy učit?

Uvidíme, co po nás, po dobrovolnících, budou chtít. Určitě bychom se chtěli do procesu vzdělávání zapojit.

Vraťme se k problematice AIDS. Jak by měl celý proces osvěty vypadat?

Chceme podpořit lidi, kteří potřebují pomoc. AIDS je v Africe velké stigma. Když se v Africe zjistí, že je někdo HIV pozitivní, je zcela odmítnutý rodinou nebo komunitou. Často umírá v ústraní ve velice nuzných podmínkách.

Jak je to například s prezervativy?

Všude v Zambii mají kondomy zdarma.

Povezete je i vy?

Ne. Co já vím, jsou skutečně lehce dostupné. Měly by být na toaletách a na různých veřejných místech.

Předpokládám ale, že jim k tomu budete muset něco říci.

Přesně tak, naše práce bude spočívat v přednáškách. Budeme se snažit o boření mýtů. Dodnes se kupříkladu bohužel traduje, že jestliže má HIV nakažený muž pohlavní styk s několika pannami, tak se uzdraví. Nebo si myslí, že šaman, který si přečetl brožuru o AIDS, je dokáže vyléčit zaříkadly, protože na něj přešla síla z té knihy. Je to ale s podivem, oni vědí, že za AIDS může vir, co znamená pojem vir a tak dále. Vím od lidí, kteří se ze Zambie vrátili, že Afričané mají skutečně velmi specifické a podrobné otázky. Ptali se například, jak se vir reprodukuje, jak se dostává do buněk…

Taková nemoc se ale projevuje i navenek. Jste na to připravená?

No, to nebude jednoduché. Bude psychicky těžké se setkávat s lidmi, kterým nemůžete pomoci. S lidmi, kteří jsou v poslední fázi nemoci se ale nepotkáme, protože bývají v izolaci.

Jedete evidentně do tvrdých podmínek, jak se na takovou cestu připravujete psychicky?

V Africe už jsem byla a vím, co mohu očekávat. Navíc Zambie na tom není zase až tak špatně.

Jak budete drsné podmínky vnímat, respektive snášet?

Doufám, že jsem na to připravena. Cestuji a ráda si vybírám země, které nejsou zatím příliš modernizované. Doufám tedy, že mi nebude dělat velký problém žít bez elektřiny a bez tekoucí vody. Nebude se mi to asi pokaždé líbit, ale myslím, že to zvládnout lze.

Dá se na takovou výpravu připravit už v tuzemsku?

Ne, a ani takové věci neřeším. Až tam přijedu, přijmu tamní podmínky. Je pravda, že se nás na to snaží připravit škola. Všichni učitelé v Africe působili ve víceletých projektech. Ovšem, už samotný přístup učitelů nás tak trochu připravuje. Nevodí nás za ručičku, nic nám neusnadňují, vše je jen na nás. Plno lidí to vzdává.

Můžeme tak hovořit o jakémsi zpevňovacím kurzu?

Určitě.

Sáhne si člověk na dno?

Ano, několikrát…

Dejte příklad.

Když se na některé věci podívám zpětně, tak ty situace už dnes nevypadají tak hrozně, jako tehdy. Jasně práce v Británii není nijak lehká, roznášíte letáky v dešti, mrazu, v jakýchkoliv podmínkách. To leckoho odradí, ale na druhou stranu vás to zocelí. V Zambii bude období dešťů, takže britské prudké deště vás dokonale připraví..... Ale rozhodně to není pro všechny, člověk musí řadu věcí skousnout.

Když jste přijela do Afriky poprvé, jak vás obyvatelstvo přijalo?

Všeobecně řečeno, jsou přátelští. Já jsem měla navíc výhodu, že mí kolegové z univerzity už tam byli známí. Afričané nás nevnímali jako turisty, byly jsme součástí komunity. Jste známí jejich známých. Připouštím, někdy jsou kontaktní až příliš. Když někam přijdete, jste okamžitě středem pozornosti.

Staví vás na piedestal?

Ano, přesně tak. Lidé se na vás okamžitě sesypou, všichni vám podávají ruku.

Jak to vnímáte jako Češka?

Beru to tak, že to je jejich kultura a mentalita. Snažím se je respektovat, ale když je toho příliš, tak si hezky česky zanadávám (smích).

Jak na to reagují?

Nijak. Oni jsou schopní si vás dotáhnout, tam kam chtějí. Neřeší to.

Co byste chtěla změnit?

Já toho moc nezměním. Chtěla bych, aby žili důstojným životem. Například více než polovina Zambijců žije pod hranicí chudoby. Ta je definovaná tak, že mají zhruba dva dolary na den (asi 40 korun pozn. red.). Spousty z nich žije i s jedním dolarem. Já doufám, že pomůžeme několika lidem, tím, že je budeme motivovat k tomu, aby se nevzdávali a snažili se dál žít. Tím mám teď na mysli lidi, kteří jsou HIV pozitivní. Já tam rozhodně nejedu s tím, že bych chtěla někoho měnit.

Těšíte se na to?

Samozřejmě. Bude to výzva. Budeme žít na jiném kontinentu, v jiné kultuře a snad budeme i trochu prospěšní. Ale nemám velké ambice. Právě díky tomu, že jsem už byla v Kamerunu, jsem realista, nemám hlavu plnou ideálů, že zachráním svět. S tím tam nejedu. Budu ráda, když podpořím pár lidí, když si někdo uvědomí, že používání kondomů mu prodlouží život, který bude moci plnohodnotněji prožít…

Až se vrátíte, zůstanete v Čechách nebo ve Velké Británii?

Nevím. Naučila jsem se neplánovat. Uvidím, kam mě to zavede.

VIZITKA

Petra Cehláriková bydlí v Tachově a vystudovala biologickou fakultu Jihočeské univerzity, obor zoologie. Jejími koníčky jsou cestování a sport.