Stříbrský horolezec Jan Trávníček se z Nepálu vrátil před několika dny. Scházíme se ve Stříbře před radnicí, abychom udělali rozhovor, který jsme si domluvili mailem, ještě když odpočíval v hotelu v Káthmándú.

Co pro vás bylo při expedici do Nepálu klíčovým okamžikem?

Vůbec se k tomu výstupu odhodlat – už na místě jsem byl rozhodnutý, že já osobně dám jen jeden pokus a víckrát už tam nepůjdu. Ani letos, ani v dalších letech.

Proč?

Annapurna, to je objektivní nebezpečí, které spočívá v naprosto nekontrolovatelném pádu seraků (= vyfoukané visící kusy ledu) a lavin. Nedá se předvídat kdy a kam spadnou. Annapurna je asi z tohoto pohledu nejtěžší osmitisícovka.

Jaký způsob výstupu jste si zvolili?

Vybrali jsme si nejsnazší výstup, který letos šel uskutečnit. Letos se o vrchol pokoušelo hodně lidí, asi třicet, loni jich tolik nebylo, asi čtyři. Každý rok se cesta připravuje trošku jinak, záleží na podmínkách, které zrovna v místě jsou. A můžete počítat s tím, že v základním táboře někoho potkáte a je pak na domluvě, jakou cestu si připravíte, jakou vám tzv. odfixujou. Jak moc si musíte pomoci sami. To znamená na jaké cestě budou zakotvená lana. Ty většinou připraví místní šerpové, zaplacení od některých expedic. Cestu, kterou jsme šli také my, připravili šerpové, kteří šli s kyslíkovými přístroji s čínskou expedicí. Na Annapurně navíc hrozí nebezpečí, že vinou přírodních podmínek bývají tato ukotvená lana často stržena.

Jak dlouhé byly přípravy na expedici? Tedy nejen fyzické, ale i materiální a úřední?

Fyzická příprava je dlouhodobý proces – nějaký čas před odjezdem, v řádech měsíců, se ještě zintenzivní. Obnáší to běžné sporty, které mě baví, takže mi to žádné potíže nedělalo. Patří sem fotbal, florbal, běžky, běhání. A letos jsem přidal běhání v paneláku do schodů.

Důvod je, předpokládám, aby se nabrala fyzička.

Přesně tak. A výhodu v horách potom mají hubenější a menší lidi. Dvoumetroví chlapíci, kulturisti, našláplí sportovci, ti většinou ztrácí energii, protože jejich tělo má větší spotřebu.

A další příprava, materiální vybavení, úřední záležitosti?

To není zas tak náročné. V Nepálu jsou agentury, které takové formální věci zařídí. Co se týká materiálu, tak už nějaké zkušenosti máme. I Radek má spoustu věcí pokrytých, protože jezdí do Himálají často. Také jsem dostal novou výbavu od sponzorů. A protože jsem do Nepálu nejel poprvé, na základě zkušeností z předchozích výprav už nemusím tolik přemýšlet, co je zbytečné a co je naopak třeba. Když jsem jel na první kopec, tak jsem to hodně řešil.

Jak velké množství toho, co s sebou vezete, spotřebujete, že to je pak na odpis?

Není toho zase tolik. Něco jsme tam rozdali místním, ale když jde všechno tak, jak má, neměli byste vyhodit nic. Protože když likvidujete materiál, likvidujete i to tělo pod ním. Materiál by měl být tak kvalitní aby vydržel extrémní zacházení.

Vy jste samozřejmě hned po příletu do Nepálu nevylezli na Annapurnu. Jak vypadal celý váš pobyt?

Odlítali jsme 29. března s tím, že nejdříve jsme dělali aklimatizaci na dalším osmitisícovém kopci, který je na jiném místě – bylo to na Lhotse. Tam je stejný základní tábor jako pro Everest. Chtěli jsme dolézt do třetího výškového tábora (7300 metrů), abychom tam přespali a získali krvinky a aklimatizovali se na relativně bezpečném místě. Proces aklimatizace v horách je náročný, vždycky byste měl spát na místě nižším, než vylezete a vždycky na místě, které je bezpečné, kde nehrozí laviny. Jak se ukázalo, byl to dobrý tah. Dolezli jsme do 7000 metrů a vrátili jsme se, dobře jsme se aklimatizovali. Tím jsem potom nepocítil žádné příznaky výškové nemoci. Odpočinuli jsme si v Káthmándú a pak jsme teprve letěli na Annapurnu. Přijeli jsme tam připravení.

Jak potom vypadal samotný výstup na Annapurnu?

Ve 4000 metrech je základní tábor, potom jsme budovali další čtyři výškové tábory. Nešli jsme jen my dva s Radkem, v partě nás bylo víc. Čekalo se na počasí, které bylo špatné. Každé odpoledne mezi dvanáctou a druhou hodinou začalo sněžit. Rezignovali jsme, že asi nemáme šanci, že sněžit jednou nebude. Čekali jsme alespoň na ztišení větru, protože nahoře foukal uragán. Když se objevilo čtyř, pětidenní okno v tom větrném počasí, domluvili jsme se s dalšími, že půjdeme dál. Došlo se do druhého základního tábor a mezi druhým a třetím spadla v noci obrovská lavina – i námi otřásla tlaková vlna. Dvě třetiny lidí pak sestoupily zpátky, zůstalo nás deset a domluvili jsme se, že se budeme pokoušet o vrchol. Na vrchol nás dorazilo sedm, což je obrovský úspěch. Všichni jsme šli bez kyslíku. Dva týdny předtím na vrchol dorazili čtyři šerpové a dva Číňané s kyslíkem.

Celý rozhovor najdete ve středečním tištěném vydání Tachovského deníku.