Panorama vsi s kostelem sv. Martina a památnou lípou zapadá tak nějak samozřejmě do obrazu okolní krajiny. Zejména pohledy z okraje pastvin pod bezdružickým zámkem, s Křivci v „popředí“, patří mezi nekrásnější krajinné scenérie na celé Tepelské vrchovině.

Ale o tom jsem původně mluvit nechtěl. Provedl jsem v první půli května jakýsi experiment a toulal se celé odpoledne okolím Křivců cestami i necestami, abych se nevzdálil více než cca 1 km vzdušnou čarou od vsi. Nevěřili byste, kolik zajímavého najdete v tak malé výseči krajiny.

Začnu od západu. Po obou stranách silnice přicházející od Starého Sedla je les plný kopečků. Říká se mu Klášterský, je zřejmé asi proč – ves Křivce byla již počátkem 13. století uváděna jako majetek tepelského kláštera. A kopečky? Jsou to vlastně sejpy a celý les je jedno velké sejpové pole, pozůstatek po středověké těžbě zlata na Bezdružicku.

Jakmile silnice opustí les, objeví se vlevo v louce osamělý strom. Je to docela dobře rostlý buk ukrývající ve stínu koruny torzo božích muk. Místo zajímavé jako celek – buk nepatřil u našich předků k dřevinám vyvoleným, k dřevinám vysazovaným hojně ke křížkům či kapličkám.

Pod loukou s bukem je údolíčko s potokem a rybníkem. Malebný kousek krajiny ozdobený v tomto čase rozkvétajícími upolíny a to navzdory nevhodným úpravám potoka provedeným v nedávné minulosti (zahloubení a zarovnání toku), jež tolik potřebnou vodu z nivních luk odvádějí zbytečně rychleji … Upolín evropský je chráněná a na Tachovsku dnes již bohužel dost vzácná rostlina. Právě díky odvodnění a kultivaci vlhkých luk.

Sejdu k Luhu a z malého, čerstvě „vyťukaného“ otvoru v kmeni smrku na mne kouká strakapoud. Jsem schovaný za nejbližším stromem, když vykouknu, schová se mi strakapoud. A tak to jde pořád dokola. Jsem asi méně hravý než onen strakatý pták a po pár minutách hru na schovávanou ukončím. V prudké stráni nad potokem, po níž se škrábu borovým lesem vzhůru, kvetou zimostrázky se žlutými a červenými nosy. Čekal jsem je. Zimostrázek nízký je drobný keříček, za květu však nepřehlédnutelný. Je chráněný, ale v lesích na Tachovsku zatím obecně rozšířený.

A zase k potoku, tentokráte Nezdickému. Sotva zabočím vpravo od úterské silnice do luk, vítá mne velký dub. Možná strážce údolí, ale co vlastně hlídá? Je toho dost. Tábořiště, koupaliště, naučná stezka, sezónní kiosek, rekreační středisko, kaplička, mlýn. Vše jako korálky navlékám na cestu údolím. Je značena modrými turistickými značkami a vede na vyhlídku na vrchu Špičáku (neovulkanický 595,3 m vysoký vrch severně od Bezdružic – neplést s nedalekým a vyšším Špičákem u Starého Sedla). Už jsem tam byl mnohokráte a tak vím co mne – stran toho výhledu – čeká. Co si od poslední návštěvy nepamatuji, a tak je to pro mne příjemným překvapením, jsou mohutně vyhlížející modříny a „pyramidální“ sosna. Takový tvar koruny asi nebude u borovic běžný a já si marně vzpomínám, zda jsem něco podobného již viděl.

Vracím se stejnou cestou k potoku a od kapličky jdu po asfaltce k chatkám. Prokličkuji mezi nimi, pak mezi stromy na louky, jež se táhnou až za křivecká humna. Auto mám zaparkované u odpočívadla na okraji lesa, jež je plný kopečků. Kruh se uzavřel a slunce je již nízko. Bylo to bezva odpoledne.

Miroslav Trégler