Tento svátek, lidově zvaný Dušičky, přivede mnoho lidí na hřbitovy po celé republice. Vzpomínku na své zemřelé projevují lidé svým předkům a příbuzným od nejstarších dob. Počátkem se zřejmě stala rodinná sezení , která se držela až do roku 997. O rok později se konala úplně první veřejná vzpomínka, a to na francouzském klášteře Cluny.

V 11. století a dále se svátek začal rozšiřovat do dalších zemí a ve 14. století se uchytil i v Římě. Podle víry vystupují v předvečer Dušiček duše zemřelých z očistce, aby si na jeden den v roce odpočinuly od muk. K tomuto „aktu“ se dle pověr zařizovalo obydlí, lampy se plnily máslem místo olejem, neboť se tradovalo, že duše si potřebují pomazat spáleniny, které jim očistec přinesl.

Dnešní doba už pověrám nepřeje, lidé ani netuší, kde se Dušičky vzaly. Pozůstalí nosí na hroby věnce, květiny a zapalují svíce, a tím vzdávají svůj hold a vzpomínku. Kdo může, vyrobí si věnce doma. Jiní si je raději koupí, jako Lenka Danková z Plané. „Ceny dušičkových věcí jsou přijatelné. Vybírám si z různých nabídek, někdy nakoupím v obchodech jindy na trhu, to podle toho, co se mi kde zamlouvá více,“ říká Danková. V rodině Houžvičkových ze Sytna se věnce vyráběly, když měly malé děti. „Pro kluky to byla zábava - vytvářet věnečky. Teď už jsou velcí a z časových důvodů to ani nejde. Všude je bohatá nabídka, vždycky si vybereme,“ říká Jana Houžvičková ze Sytna, která jezdí na plzeňský hřbitov.

A jak prožívají vzpomínku na zesnulé muži?? „Moje maminka chodí na hřbitov pravidelně, zapaluje tam svíčku a hrob ozdobí. Já nechodím, své vzpomínky si nosím v srdci,“ tvrdí Jan Vavřička ze Stříbra.

Martina Sihelská