„…v Praze kalamita jak na Sibiři, tři centimetry sněhu a u Muzea čtyři…,” zpívá českým národem oblíbený Jaromír Nohavica. Vzpomněl jsem si na jeho písničku právě ve chvíli, kdy jsem v pátek dopoledne projížděl Tachovem. Zatímco v sedm hodin ráno ještě pršelo a po sněhu ani památky, o dvě hodiny později kalamita kam se podíváš. V Hradební ulici se marně šplhalo do kopce osobní auto. Světelná křižovatka plná, auta v jednu chvíli stála téměř uprostřed. Než projel kamion, svítila už zase červená. Do toho chodci přecházeli kde chtěli, protože auta jezdila tak pomalu… Než si paní nakoupila v obchodě, napadlo sněhu, že musela ometat vůz. Řidič stříbrného osobáku měl plné ruce práce, aby dokázal auto zabrzdit ještě před křižovatkou. Jedninou radost měli asi děti. Pěkně se koulovaly. Prostě zima skoro jako od Lady. A ještě jsem si vzpomněl, co všechno jsem v pátek viděl. Kamiony. Ty nejely, ty stály. „…takzvané rallye letní gumy v tym kopcu u Meziřící spěchali s melounama

a teď jsou v…” pokračuje píseň. Řidiči i chodci v Tachově spílali v tu chvíli silničářům. Musím přiznat, že po městě jezdili dopoledne jak diví. Možná by stálo za to, aby se na zimu připravili nejen silničáři. Mnozí motoristé asi v pátek zapomněli, že už je prosinec. A k němu nějaká ta sněhová nadílka prostě patří. Že má být člověk vždy připraven, věděli i pionýři.