Startem byly jako vždy Konstantinovy Lázně, Alžbětin Dvůr, cesta nás vedla přes Okrouhlé Hradiště, dále Daňkov, hrad Gutšejn, údolí podél Hadovky, nebo-li Hadího potoka, jak někteří říkají, pak výstup k Šipínu a opět zpět do Konstantinových Láz­ní.

Den začal jako malovaný, lehce pod mrakem a tedy ideální pro pěší turistiku. Dětem jsme zabalily svačiny, dopředu tušíce, že tentokráte po cestě pizzerii či hospůdku nepotkáme. Abychom je moc nevystrašily, ubraly jsme ústně i počet kilometrů, jinak by zřejmě výlet naše ratolesti hned sabotovaly po předchozí zkušenosti.

První zastávka, svačinová, byla na návsi v Okrouhlém Hradišti. Zde musím pochválit krásně opravené okolí i kostelík, pěkné lavičky a jednu kouzelnou chaloupku, která je hned vedle kostela a pyšní se modrými rámy kolem oken. Odpočinek byl zasloužený, některá auta jedoucí do Lázní nás při své rychlosti nutila rychle skákat do příkopu, byť jsme se opravdu drželi jen postranní čáry na levé straně.

Zajímavým poznatkem pro nás bylo, že cizinci vždy, když viděli chodce, výrazně zpomalili, zatímco Češi zřejmě snad i přišlápli plyn.

Ale zpět, z Okrouhlého Hradiště jsme ještě museli po silnici, která nás zavedla do osady Daňkov. Zde nastal správný dětský povyk, všude se pásly krávy různých barev a děti byly unešené z malých telátek, i z toho, jak na nás rojily mouchy. A to ještě vlezly do traktoru a měly zážitek. Proto jsme je malinko popohnaly, abychom vůbec přešli ke Gutštejnu. Tam následovala další přestávka.

Vždy jsme po sobě vzorně uklízeli, takže naše batohy plné jídel se záhy měnili na batohy plné odpadků. O to více nám pak bylo líto, když jsme viděli odpadky i v lese. Pár jsme jich sebrali, ale časem jsme usoudili, že bychom potřebovali více času a nějaký kontejner, tak jsme to vzdali. Naštěstí to nebylo tak hrozné, znám horší místa.

Hadovka a její okolí je jedinečným místem pro procházky. Dítka se loudala a často jsme na ně čekali, tak jsme se rozhodli pro malý úskok. Maminky se schovaly do křoví, dítka nás nechtěně předešla a my pak šli za nimi v domnění, že je budeme mít na očích. Bohužel, naše lest nás nakonec vytrestala. Zoufalé děti si uvědomily, že dlouho své maminky neviděly, a tak se rozběhly velmi rychle vpřed. My se domnívali, že je hravě doženeme, ale sportovně nadaná dítka nás překvapila, čím déle nikoho neviděla, tím větší kvalt nasadila. My zastavili, vytáhli mobilní přístroje a začali volat. Zbytečně. U Hadovky totiž žádný signál opravdu není ani jednoho z operátorů, což je vlastně to nejlepší, co vás může potkat. A tak jsme nasadili sportovní tempo. Po čtvrthodince nastalo šťastné shledání i pár slziček padlo. Ten den se nás už děti držely jako klíšťata.

Následoval výstup k Šipínu, kdy jsme po cestě míjeli krásnou roubenou kapličku Nanebevzetí panny Marie, kde byl pramen uzdravení. Tamní legenda popisuje, že slepá dívka prozřela a chromý odhodil berle, a to jen po napití se zázračného pramene. (Na mě to nefungovalo, napila jsem se a k bolavému kolenu mě ještě chytla večer záda). Voda je sice silně cítit železem, ale má výbornou osvěžující teplotu.

V Šipíně jsme u rozcestníku vybrali správný směr k návratu a pomalu, už i unaveni jsme vykročili dále. Jaké bylo naše překvapení, když jsme o čtvrt hodiny později míjeli Mydlovary a autobusovou zastávku Křelovice. Kamarádka Petra správně usoudila, že jsme se asi někde sekli a špatně odbočili.

Protesty našich dětí nešly utišit. Petra se šla podívat na autobusovou zastávku, a já jen za ní křikla, co blázníš, tady jezdí maximálně dva autobusy denně. A měla jsem pravdu. Ovšem, nejkrásnější na tom bylo to, že ten druhý autobus jel za deset minut. A tak jsme si na něj počkali. Přijel. Ale z druhé strany a řidič se jen nevěřícně díval, jak za ním běžíme z druhého směru. Na slova a kam vede teda ta silnice, kam jsme šli, odvětil, no přece do Pernarce. Už nejste daleko. Ale já jedu do Konstantinek. Radostné výkřiky dětí nebraly konce, a tak jsme s těžkým srdce zakoupili jízdenky až do Lázní. Pokusili jsme se sice děti cestou přemluvit, že bychom vystoupili o dvě nebo aspoň o jednu zastávku dříve, leč bez úspěchu. Po debatě, kdy se děti domluvily, že my můžeme vystoupit, kde chceme, ale ony jedou do hotelu hrát monopoly, jsme raději ustoupili.

Nakonec to možná bylo dobře. Večer jsme doléčili bolavé nohy, záda i drobné odřeninky a padli do peřin, jak podťatí.