Cestující, kteří ten den spěchali na vlak ve Starém Sedlišti, se podivovali koloně vozidel u nádražní budovy. Několik osobních a nákladních aut. Na jednom byl na korbě naložen starý nábytek. Ze skříňových nákladních aut vynášeli lidé reflektory a mohutné krabice. Na dveřích se lidé dočetli, že na jejich nádraží zavítalo Filmové studio Barrandov.

Ovšem vlak nečekal. Když se lidé vraceli za pár hodin opět domů, tak se nestačili divit. Z jejich čekárny vytvořili barrandovští stavěči malou nádražní restauraci. V rohu byl starý výčepní pult, několik stolů. Na stěnách obrázky a v regálu za výčepním pultem sklenice, láhve s pitím všeho druhu. Na zemi pár dřevěných přepravek s prázdnými lahvemi, které měly podivné porcelánové uzávěry.

Opravdu dokonalá přeměna v hospůdku, do které chyběli jen hostinský a hosté. Ty už líčily maskérky v opravdové hospodě, která se přeměnila na maskérnu.

Ale to už přicházeli herci Jiří Bartoška a Ladislav Potměšil. Spolu s nimi pan Glat z Plané, který byl prvním šéfem hotelu U medvěda v Plané v době, kdy se pohraničí osidlovalo. Dnes, po více než třiceti letech, si zahrál drobnou roli hostinského a je zachován na filmovém plátně i pro další generace.

Bylo nádherné dobrodružství sledovat kameramana a osvětlovače, jak uměli vytvořit atmosféru malé nádražní restaurace, kde se odehrávala epizoda Soukupova filmu. Celé to hemžení se konalo pro tuto část filmu, která je ve scénáři popsána takto:

…Seděli v rohu nevlídné nádražní restaurace, která byla po odjezdu vlaku prázdná. Ani si nesvlékli kabáty, bylo tu chladno. Ve velkých kamnech skomíral oheň a v místnosti nad výčepem chraplalo rádio.

Vejvoda do sebe obrátil sklenku rumu. Hřbetem ruky si otřel rty a nepřítomně hleděl kamsi na propálený ubrus. Vršecký před něho položil roztrženou obálku s jeho adresou.
To všechno kvůli tomuhle?
Vejvoda zamračeně přikývl. Mlčel.
Psal mi brácha…!- řekl po chvilce zamračeně
Věra si někoho našla.
Vršecký na něho zaraženě hleděl. Nevěděl, co na to říct.
Třeba to nebude tak horký…?
Vejvoda se posmutněle usmál, v ruce žmolil prázdnou sklenku.
Neviděli jsme se skoro půl roku…!
Měl jsi jí napsat, aby sem přijela. Volnejch baráků je v Planině dost…
Vejvoda se hořce ušklíbl

Jaroslav Soukup mluvil s herci a ukazoval, jak si představuje scénu s dopisem. Ten i s adresou a známkou ze čtyřicátých let připravili rekvizitáři. Pomocný režisér Josef Loučím se věnoval panu Glatovi, kterému ukazoval, jak se pohybovat za pultem. Dokonce mohl pod skleněný zvon umístit tvarůžky, které nezapáchaly, byly totiž gumové.

Vlastní natáčení šlo poměrně rychle, protože se pracovalo s profesionály. Když zaznělo režisérovo kategorické: „Pro dnešek končíme, děkuji, bylo to výborné…“ Když zhasla světla, tak jsme si uvědomili, že venku se již stmívá. Jen kouzelníci od filmu dovedou udělat i z podvečera odpoledne, kdy umělé sluníčko za okny, nakukuje do hospůdky. Panečku, filmařina, to je kus kouzelnictví, ale také dřiny.

Jiří Kalaš