Opět jsme měli možnost se seznámit s dalším z kouzel, které umí jen filmaři. Představte si, že ráno nastoupíte do autobusu, který jede do Boru. Říkáte, že to není nic neobvyklého. Ovšem autobus, který nás vezl na natáčení do Boru, asi zabloudil. Když jsme jeli z Čečkovic směrem k nádraží, tak se na žluté nádražní budově objevil velký nápis PLANÁ.

To zavinili filmaři, kteří nádraží opravdu předělali na Planou. To byla podmínka režiséra Jaroslava Soukupa. Dále trval na tom, aby přijela do Boru parní lokomotiva a historické vagóny. Ovšem tu zimu byl problém s uhlím. A tak odjelo jedno auto do Sokolova pro uhlí a v Plzni jím nakrmit lokomotivu, která si přijela ráno zahrát do filmu. Z Plané si filmaři autobusem dovezli cestující, průvodčího, lidi postávající na nástupišti i členy štábu.

My, Plánští, jsme měli trochu protekci, a tak se epizodní role a kompars tvořil z nás. Petr Liebl, dnešní majitel soukromé tiskárny, měl dobré vztahy s pomocným režisérem. Ten mu řekl, že nejlepší role je cestující ve vlaku.

„Povozíš se, můžeš si i zdřímnout, a bereš stejně, jako ti, co běhají po nástupišti,“ upozorňoval Petra Josef Loučím a ukázal na vagón, kam se má posadit.

Protože Petr prožíval poprvé tak velkou odpovědnost za dobré jméno českého filmu, přehlédl ten pravý vagón a usadil se v jednom odstaveném vagónku. Ovšem ten nikdy v žádném filmu nehrál. Nezahrál si ani Petr, který seděl a čekal. Snědl už i svačinu a pořád jen pokukoval na to dění na nádraží.

Tam už přijížděla funící lokomotiva s pár vagóny. Na nádraží přicházeli „cestující“ s kufry. Kolem vlaku pobíhal průvodčí, který pomáhal lidem nastoupit. Jen my jsme věděli, že této role se mohl ujmout promítač z plánského kina pan Vojtěch, kterému to pobíhání vůbec nevadilo.

A znovu – záběr se bude opakovat. Vlak couval, lidé se vraceli, světla znovu osvítila prostor nástupiště, na kterém už byli i herci Jiří Bartoška a Ladislav Potměšil. Najednou se muselo natáčení přerušit, protože přijel motoráček od Tachova, jehož cestující s úžasem sledovali změny svého nádražíčka.

Po chvíli soustředění a řazení lidí i směrování parního vlaku se opět začalo natáčet. Den pomalu ubíhal a vlak mohl svoji roli zakončit. Po chvíli odjížděl vyprázdněn směrem na Svojšín a Plzeň. Cestující si šli k pokladně pro honoráře.

Když se vše zklidňovalo a filmaři se přemisťovali před nádí, kde se měl natočit ještě záběr odjíždějícího nákladního auta, tak z vagónu na slepé koleji pomalu vystupoval Petr Liebl, který dostal hlad, a tak se šel zeptat, kdy ten jeho vagón pojede.

„Člověče, kde jsi byl,“ nechápal pomocný režisér.

„No, tam v tom vagónu.“

„Ten ale patří dělníkům z nádraží a s filmem nemá nic společného. Pojď, prosím tě k pokladníkovi…“

Toho upozornil, že Petr hrál blízko u kamery, tak ať mu vyplatí vyšší honorář. Navíc mu nabídl další roli, kdy by si mohl zahrát muže, který před nádražím opravuje poškozené auto.

To pochopitelně Petr odmítl, protože by nebyla vidět jeho tvář, kterou by zakrývala zdvižená kapota. A to musíte uznat, že není role pro herce takových kvalit.

Ve filmu je to mžik. Nádraží, lokomotiva, dvě věty dvou herců. Ve skutečnosti celodenní práce, po které se všichni unaveni vraceli domů. Jen lidem kolem produkčního Kučery začínala druhá směna. Přípravy na další den.

Jiří Kalaš