VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Jak se hraje divadelní role přijatá před hodinou

Stříbro - Na prknech, která znamenají svět, v kůži středověkého rytíře, aneb ve světlech slávy je opravdu velké horko.

19.10.2010
SDÍLEJ:

Diavdelníci si umí vždycky poradit, od čeho by jinak měli přátela, než od pomoci? Foto: Archiv Divoch

Divadelní soubor Divoch, což znamená zkráceně divadelní ochotníci, působí ve Stříbře už od roku 1992. Herci souboru mají za sebou nesčetně vystoupení s pohádkami, autorskými hrami i parodiemi. Letošní rok mají v repertoáru také Podivuhodnou noc na Karlštejně aneb Jak královna Eliška na hrad tajně přišla, kterou napsal Josef Strnad na motivy známého muzikálu a hry. Opatřil ji vlastními písničkami. Divadelníci moc volného času nemají, všichni pracují, jednou týdně se pravidelně scházejí ve stříbrském kině Slavia, ale před důležitým vystoupením se samozřejmě musejí setkávat častěji.

Někdy je to ale problém, herci totiž také pracují na směny, někdy musí někam pracovně či soukromě odjet a někdy může třeba premiéru nebo reprízu překazit chřipková vlna.

Chřipková sobota

Jedna taková chřipková sobota potkala divadelníky i letos. To pak obvolávají všechny možné alternisty, a pokud nejsou k mání ani ti, sáhnou k radikálnějšímu řešení. Tedy obvolají nezkušené přátele.

Jeden takový telefonát stihl i mě. „Prosím tě, Martino, máme průšvih. Vypadla nám kvůli nemoci řada herců. Copak ty hlavní role, to jsme obsadili z těch, co dělali křoví, ale teď to máme tak, že nemáme nikoho na ty malé štěky. Nestřihla by sis něco ?…“ hlaholila mi do ucha moje kamarádka Hanka, která je vedoucí souboru.

Chvíli jsem mlčela, protože mi nedošel smysl slov.

„Halo, slyšíš mě, jsi tam? Ptám se, stejně s námi jezdíš fotit, tak jestli bys nám helfla, slyšíš mě,“ dožadovala se odpovědi.

„A co bych jako dělala,“ koktla jsem do sluchátka.

„Stačil by zbrojnoš, ani v tom přestrojení nebudeš k poznání. Hele, přijď rychle, já ti to vysvětlím,“ dodala a zavěsila.

Už je základ

Rychle jsem zasvětila rodinu do problému, popadla věci a hnala ke kinu, kde už se herci scházeli a nakládali kulisy do aut. Takže první práce, kterou herec má před vystoupením, je příprava kulis a kostýmů, pokud hrají jen na domácí scéně.

Jedou-li mimo město, musí vše nakládat do aut a na přívěsné vozíky a přitom ještě evidovat, co ještě chybí. Při veškeré pečlivosti se však i tak někdy stane, že v místě hraní nemohou dohledat nějakou paruku či správné škorně.

„Paráda, Martina, tak to už je dobrý, to už je aspoň základ, zbytek vedlejších rolí můžeme vyřadit, to už se dá,“ domlouvají se divadelníci mezi sebou.

„Hele, dej si sem kabelu a jdi dolů. Kluci ti podají nějaké věci do auta,“ volá na mě další herec.

Jo, jdu, však nečekám, že tu dělají dva a zbytek kouká.

„Co mám vzít? Podáte mi něco?“ volám ode dveří do sklepa, kde mají ochotníci klubovnu, šatnu a úložnou místnost dohromady. „Tady všechno, co je na téhle straně, se nosí nahoru, tak si něco vezmi,“ dostávám odpověď, která se ozvala někde za hromadou kostýmů.

Zkusmo vezmu první krabici. Uff, ta je pěkně těžká, co v tom proboha mají? Pokládám ji pod schody, myslím, že by ji mohli vynést chlapi.

Jdu vyhrabat něco lehčího, a než se pořádně rozehřeji, už je všechno naložené ve čtyřech autech, jedno s přívěsem a jedeme na Horšovský Týn.

Všechno je jinak

Po příjezdu nás čeká prakticky to samé, jen v opačném pořadí. Pro změnu všechny věci z aut taháme do prostoru za oponou pódia. Při tom padají různé fórky, občas si někdo nahlas zkouší roli.

Po velkém stěhování se staví kulisy a herci se oblékají. „Ach jo, jiné jeviště, jiné rozměry, musíme to trochu zimprovizovat. No, dobré to bude,“ hlásí Laco Kajaba, který už v ruce drží kostým arcibiskupa pražského.

„Tak, všichni se převlečte, honem honem a zkouška,“ volá hlasitě zvukař Eda ještě na ostatní.

„Jo, já se převleču, ale já nevím, do čeho. Co mi dáte a co mám vlastně dělat?“ ozývám se z pozadí, celá umouněná od kulis.

Nastavuji ruce, na ně hned dostávám nějaké směšné kalhoty, divnou halenu, která napodobuje drátěný model středověké košile. Pak dostanu kus čehosi, co nevím, kam mám zařadit.

„To si dáš na hlavu, ale bacha, trhá to vlasy,“ posmívají se mi kamarádi. Hm, tak koukám, kde mám nějakou šatnu. Vzápětí slyším – prosím tě, převlíkáme se všichni dohromady. Soukromou šatnu prý mají jen světové celebrity, baví se všichni na můj účet a já se směji s nimi, jak jsem naivní. Laco se pak slituje a prozradí mi, že třeba v Holýšově a Domažlicích rozdělené šatny mají, ale prostě to tak všude není.

Pak se dožaduji scénáře a podvědomě se drbu. Mám totiž pocit, že kostým je těžký, je cítit sklepním pachem a hlavně jde zřejmě o úplně jinou velikost, než je plánována na šedesátikilovou novinářku.

Náhle zažiju šok. „Slova té písničky znáš, už jsi to viděla asi šestkrát, stačí, když budeš zpívat refrén, jo,“ říká vedoucí Hanka.

Zrudnu a začnu koktat. „Počkej, to jsi neříkala, já zpívat neumím, fakt. To by vám utekli diváci, kdybych začala zpívat,“ hájím se. Na nějaké hádky čas není, a tak kolegové mávli rukou. „Tak otvírej pusu. Hlavně si pamatuj své dvě věty,“ říkají.

Jo, vím, že na znamení mám zmateně běhat po jevišti a z plných plic řvát: „Na hradě je ženská. A potom pro změnu hledejte ženskou, kde by mohla být? Chacha, kdyby diváci věděli, co jich je v těch srandovních mundúrech, říkám si v duchu.

Gong, jedeme!

A už je to tady gong, gong a jedeme. Sedím v portálu, abych nebyla vidět, a v duchu si nadávám, proč mám foťák mimo. Byly by tu asi pěkné fotky. No, tak si to místo odměny za herecký výkon vyberu jindy, říkám si.

Sezení a postávání v zákulisí je docela dlouhé. Naštěstí to zpestřují výstupy a přeblebty herců a jejich vpády dozadu, kde se ti, co mají dvojrole, opět rychle převlékají do jiného kostýmu.

Najednou dostanu ránu do zad. „Honem, jdi a lítej…“ sykne mi někdo do ucha, ani nevím kdo, a ani se pak k tomu nikdo nepřiznal, abych mu ten štulec vrátila.

A tak běhám po pódiu jako vichřice a křičím: „Na hradě je ženská!“

Málem spadnu, protože jsem oslepená silnými reflektory, které ještě ke všemu topí jak kamna.

Během mých necelých dvou běhacích minut jsem splavená jako myš a pokrývka hlavy se mi v tom zápalu točí zleva doprava, takže střídavě slepnu na jedno či druhé oko.

Byl to nářez

Tffuj! Jsem v zákulisí a říkám si, ty jo, to byl nářez. Cítím se být velkou hvězdou.

A za chvíli další výstup, naštěstí méně náročný. Už jsem čas nevnímala a najednou jsme všichni u opony a několikráte se ukláníme a znova a znova.

Všichni zpívají závěrečnou písničku a já živě otvírám pusu jako kapr na suchu a simuluji zpěv. A ještě za to všechno dostávám květinu. Ó, jak krásný zážitek, na který budu dlouho vzpomínat.

Ovšem na úklid pódia a skládaní do auta už nikdo moc elánu nemá. Ale to se prostě musí, je to řehole, ale bez ní to nejde.

V duchu si říkám, že by nějaký klub mohl herce zasponzorovat tím, že by jim platil stěhováky na kulisy a další věci. Mohl by třeba za to mít reklamu pod pódiem během vystoupení. Ale to už vlastně zavání velkou lenorou. Příjemnou, že?

A tak skončila moje herecká (nebo „hérecká“) éra, která letos tak slibně odstartovala v Horšovském Týně.

Autor: Martina Sihelská

19.10.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Ilustrační foto

Petr Ardeleanu bude v sobotu pískat na Baníku

Ze zákulisí veteránského motokrosového závodu ve Stříbře.

Rozhodne již Stříbro o motokrosových titulech?

AUTOMIX.CZ

Vybíráme ojeté SUV do 300 tisíc. Jaké koupit? A jakým se radši vyhnout?

Sportovně užitková vozidla vládnou světu a to nejen mezi novými auty, ale jejich obliba výrazně roste i mezi ojetinami. Pojďme se tedy podívat na to, jaké možnosti máte, když si chcete pořídit ojeté SUV s relativně omezeným rozpočtem. Probereme si SUV do 300 tisíc a koukneme na pět kusů, které za to stojí. A také na pět, jimž byste se měli vyhnout.

Vuřty seniorům griloval starosta

Stříbro - Nová pergola u Domova pro seniory ve Stříbře je dokončená, a tak mohla jednoho teplého odpoledne hostit obyvatele domova, kteří si zde udělali pěkné společné grilovací odpoledne. 

Na slavnosti piva pojede zvláštní pivní vlak z dolního nádraží

Karlovy Vary - Zvláštní vlak s názvem Karlovarský Chodovar Expres vypraví už podvanácté České dráhy na tradiční slavnosti piva v rodinném pivovaru Chodovar.

Starají se židovský hřbitov i o kulturní dění v obci

Stráž – Pro svou organizaci používají historické názvy, které platily v českých obcích před rokem 1850.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení