Jedna stará zásada říká, že ten kdo dá přednost něčemu jinému než zajištění své bezpečnosti, obvykle ztratí nejen svou bezpečnost, ale nakonec i to, čemu dal přednost. Pár příkladů z historie: V době války v Kuvajtu začal Irák zcela nečekaně odstřelovat raketami také Izrael. Pravda, ta první raketa dopadla do Izraele, protože taková zákeřnost se opravdu nečekala. Ale všechny ostatní rakety byly úspěšně zneškodněny, protože Izrael okamžitě nasadil radary, které měl, a protiraketové střely Patriot, které taky měl.

Podstatné bylo, že ten stát, byť nevelký, byl na případné ohrožení připraven a jeho obyvatelé byli odhodláni se bránit. Stejně zodpovědně se na své případné ohrožení, hlavně ze strany Íránu, připravují četné arabské státy. masivně vyzbrojují, hlavně protiraketovou technikou. Asi ví proč. Podobně se chová Polsko. tam se nejedná o radar, ale přímo o rakety. A Polsko je k tomu podstatně vstřícnější než my k radaru.

Poláci jsou prostě jiní. Proti Hitlerovi se také bránili, byť měli v armádě hlavně koně a ne tanky, a naději na úspěch proti nepříteli ze západu i z východu pramalou. Co převažovalo u nás? Přizpůsobování se a kolaborace. Akdyby za nás nekrváceli jiní, jak na východě tak na západě, a vlastně i na jihu, tak bychom se z té okupace sami nedostali. Dávno bychom prošli plynovými komorami. Snad neuškodí zmínit se, jak se na nás tehdy díval svět, když jsem se tak servilně sehli před hnědou totalitou: Exilový president Beneš v Londýně za neodboj tvrdě kritizován. To trvalo až do úspěšného atentátu na Heyndricha.

A ludvík Svoboda, ač protiněmumohou být v jiných směrech vážné výhrady, těžce nesl kritiku na servilitu Čechů, kterou slyšel na východní frontě. Ještě že bylo Pražské povstání. Také Velká Británie na teroristické útoky se nejen připravila, ale také se jim v Londýně ubránila. Jak by to asi dopadlo, kdyby připravena nebyla? Lze uvést i případy nepřipravenosti. Například Mnichov, Francie a Velká Británie, aby ulehčily svému tehdejšímu dnešku, udělaly ústupek ďáblovi a obětovaly mu kus našeho státu. Aby byl prý klid. Tomu údajnému klidu dali přednost.

Aco z toho bylo? Klid nenastal ani u nás, ani ve Francii či ve V. Británii. Francie sama byla nakonec Němci okupována. Přesně podle výše uvedené zásady. Takových příkladů nabízí historie mnoho. Uvažovaný radar je zařízení proti případnému raketovému útoku. Je to tedy zařízení obranné, tedy zařízení umožňující se účinně bránit. Ale jak jsme na tom my, subjektivně stateční Čechové, s vůlí se bránit? Nestalo by za to zamyslet se nad slovy například, francouzského prezidenta Charlese de Gaulla, když v roce 1968 řekl: „Co dělat pro národ, který se odmítá bránit?“

A navíc, který si vytváří mýty o své minulosti, pomocí kterých ospravedlňuje přítomnost a často i nastiňuje budoucnost? Nemusíme chodit daleko: Proč se tomu co se v roce 1427 odehrálo u Tachova, říká bitva, když bitva žádná nebyla, protože protihusitské vojsko se rozprchlo? Pravda, oběti byly. Podle dochovaných záznamů jich bylo několik desítek z řad civilních obyvatel. Většinou šlo o kněze, kteří byli upáleni. Tak líčí tuto záležitost objektivní historici.Kamse chudáci hrabou na naši mýtotvornost! Není to opět důvod k zamyšlení?

President de Gaulle měl jistě ke svým, pro nás nelichotivým slovům důvody. Ostatně není v tomto směru zdaleka sám. Kdo zůstává sám, to jsme zřejmě zase my, Češi. Jako v roce 1948, když jsme nevěřili, že přijde to, co přišlo, nebo v roce 1968, když jsme nevěřili, že budeme opět okupováni, nebo nakonec i v roce 1989, kdy jsme většinou nevěřili, že přijde to, co dnes máme. Sice určitou svobodu, ale opět bez morálky. Což je vlastně nejhorší, protože bet morálky nemůže dlouhodobě fungovat žádné společenské uspořádání.