Karel Petráň, současný starosta obce Svojšín a stále aktivní člen Charty 77, jezdí pravidelně na setkání signatářů. „Po pádu bývalého režimu se sešlo přes dva tisíce lidí. Od té doby jejich počet stále klesá, letos jich bylo kolem tří set," řekl Tachovskému deníku signatář Karel Petráň, jenž byl jedním z mála lidí na Tachovsku, kteří se nebáli veřejně přiznat svůj názor a postavit se bývalému režimu podpisem Charty 77.
Od mládí se podílel na psaní, výrobě i distribuci zakázaných textů, založil ve Svojšíně skautský oddíl a vlastní časopis. Jak dnes s odstupem času říká, může být příkladem pro ostatní. „Nebyl jsem spokojený s tím co se kolem mě děje, tak jsem se to pokusil změnit."
V rozhovoru pro Tachovský deník říká:
"Každý má dnes možnost svobodně vyjádřit svůj postoj"
Kde se vzala vaše nespokojenost vůči tehdejšímu režimu?
Jsem z věřící rodiny a jako malý kluk jsem ministroval v kostele. Už tam jsem si začal všímat rozdílu mezi tím, co ve škole říká paní učitelka a co jsem se dozvídal od autority, kterou pro mě byl pan farář a farní komunita.
Měla na vás vliv vaše rodina, souhlasila s vaší činností?
Rodina nebyla politicky aktivní. Maminka mi ale často říkala, abych byl svůj a jednal srdcem. I proto jsem hrdý na to, že jsem dokázal nejít s proudem a aktivně se proti režimu postavit.
Co pro vás znamenal podpis Charty 77 a kdy jste ji podepsal?
V roce 1977 jsem byl na vojně, už tehdy jsem ale byl aktivním členem Charty a byl ve spojení s jejími dalšími členy. V té době jsem ale ještě svůj podpis nepovažoval za tak důležitý a Chartu podepsal až v neklidném roce 1988.
Jak složité bylo aktivně vystupovat proti tehdejšímu režimu?
V podstatě jsem až provokativně veřejně dával najevo můj nesouhlas s režimem. Mnozí nosili na tričkách nápisy zpěváků, já tam měl nápis Charta 77, což byl pro mnohé docela šok. Pomáhal jsem s psaním samizdatových textů, podílel se na výrobě časopisu i na tisku, který byl tehdy poměrně složitý, protože nebyly klasické tiskárny, jak je známe dnes. A pak samozřejmě i na distribuci. Jezdili jsme na setkání do Plzně nebo do Prahy.
Sledovala vás tajná bezpečnost, bylo složité utajit setkávání chartistů?
Setkávali jsme se po bytech, většinou u někoho doma, na utajovaných schůzkách. Přesto bylo jasné, že je mezi námi i nějaký tajný informátor, protože téměř pokaždé přijela bezpečnost a rozehnala nás. Nic na nás neměli, tak nás alespoň rozvezli po širokém okolí a tam nás nechali být.
Měl jste strach, hrozilo vám reálně nebezpečí vězení?
Revoluce přišla právě včas. V té době už představitelé komunistů věděli, že se režim bortí, ale o to byli nebezpečnější a zákeřnější. Mě se snažili především zabránit v tom, abych se aktivně účastnil schůzek nebo demonstrací při významných státních výročích. To jsem dostal domácí vězení nebo mě odvezli na služebnu k výslechu, který fakticky neproběhl, ale tam mě drželi třeba šest hodin, čímž mi účast znemožnili.
Co pro vás osobně členství v Chartě 77 a posléze i její podpis znamenal?
Asi hlavně pocit veřejně ukázat, že s chováním tehdejšího režimu nesouhlasím. Chartu podepsalo 1883 lidí, z toho, co já vím, tak na Tachovsku jsme byli jen dva, já a Petr Kahovec ze Stříbra. Hodně lidí na režim nadávalo v hospodě, ale nechtěli, nebo se báli nést svoji kůži na trh. Z toho vyplývá, že těch opravdu statečných moc nebylo.
Jak s odstupem hodnotíte Chartu 77 a zůstal její odkaz do dnešní společnosti?
Průřez lidí, kteří Chartu 77 podepsali, byl široký a spojovala je naštvanost na tehdejší dobu. Dneska už nemá tu razanci, nepřítel se tak nějak rozplynul ale odkaz Charty zůstane vždycky, protože je to vyjádření postoje k celospolečenskému dění a svého názoru.
Jak vnímáte dnešní společnost, dobu ve které žijeme?
Mnozí si neuvědomují, že mají svobodu a možnost veřejně říct, co se jim nelíbí a pokusit se to změnit. Já sám jsem toho příkladem. Ideální společnost ale neexistuje, alespoň o žádné takové nevím.
Jaroslava Hohlová