„Vladimíre, ty znáš okres. Nemohl bys mi pomoci? Jeden režisér chce točit film podle Kalčíka, který vypráví o době po válce. Ten příběh se odehrál na našem okrese. “

Vladimír Novotný byl z Tachova. Bylo mu něco přes čtyřicet a nesmírně rád fotil a spolupracoval i s okresními novinami (později pracoval jako fotograf v Tachovském deníku – pozn. red.).

On kývnul a já jsem Jaroslavovi Soukupovi potvrdil, že u nás všechno najde. Tak se jednoho dne objevil vůz, který měl na dveřích napsáno FILMOVÉ STUDIO BARRANDOV. Uvnitř seděli mimo šoféra – Jaroslav Soukup, režisér, Viktor Růžička, kameraman, Jaroslav Kučera, vedoucí výroby a Olin Bosák, architekt. Vladimír si vypůjčil škodovku a my se s filmaři vydali hledat motivy pro film.

První cesta vedla na Broumov, kde se skutečně příběh lidí na hranici odehrál.

„To je ztracený,“ zaklel Jaroslav, „podobný je to i na Šumavě. Je to nepoužitelný.“

Vladimír s fotoaparátem na krku se trochu ošíval, ale nevzdal to. „No a jako co by to mělo vypadat?“

„Především jako po válce…“

„Aha, tak pojedeme dál.“ A opravdu jsme začali křižovat okres křížem krážem. Začalo se stmívat a stále nic. Nakonec jsme se domluvili, že Vladimír se pokusí udělat nějaké fotografie objektů, které přicházely v úvahu. Už jsme věděli, že to musí být jedna vesnice, pohraniční útvar (nějaká menší škola), nádraží bez elektrického vedení, opuštěná pila, lesní domek na samotě, pohraniční lesy.

Vedoucí výroby Kučera, zkušený filmař, namítal, že takové motivy se najdou i u Prahy. Ovšem režisér tvrdil, že film by měl mít autentické prostředí, proto tvrdošíjné trvání na Tachovsku. Navíc prohlásil, že je nenormální, aby se všechny filmy o pohraničnících točily na Šumavě. Fotografie jsme slíbili poslat do Prahy. Následovala by další cesta za hledáním motivů.

Tehdy jsem ocenil znalost Vladimíra Novotného, který svůj okres opravdu miloval a znal. Po odjezdu filmařů mi denně volal, denně jsem dostával další návrhy. Vladimír měl všechno sepsáno, měl i dost fotografií, které řadil tak, aby se další cesta filmařů odvíjela podle pevného řádu.

A tak jsme pozvali filmaře znovu. Jaroslav Soukup do telefonu řekl, že je dost nešťastný, protože dramaturgická skupina mu začíná říkat, že by bylo dobré, i s ohledem na náklady, natočit část filmu na Barrandově, něco kolem Prahy, nebo v jiných místech. Ovšem Jaroslav si prosazoval svou. Chce exteriéry i interiéry točit v našem okrese.

Den před příjezdem filmařů, moc jsme nespali. Vždyť právě tehdy se rozhodovalo o tom, jestli se náš okres stane hlavním představitelem filmového debutu mladého režiséra Jaroslava Soukupa.

Našlo se i nádraží

Obvyklá sestava. Čtyři muži z Barrandova a my dva z okresu, který toužil stát se centrem českého filmu. Vladimír se vytasil s fotografickým archivem, který mapoval různá místa. Nám se zdála být dostatečně filmová. Architekt i kameraman prohlásili, že je nutné místa vidět.

Znovu vyrazila podivná kolona. Já s Vladimírem ve staré škodovce a za námi poslušně jela Volha Filmového studia Barrandov. Projížděli jsme od Plané na Chodský Újezd. Trochu se začínala líbit krajina kolem silnice a také lesy směrem na Žďár.

Najednou blikala světla a ozval se klakson. Stáli jsme ve Žďáru u hájenky. Kouzelné stavení, které tam stojí dodnes. Tady se poprvé shodli všichni ze štábu: „To by šlo.“

Prostě místo ideální pro vraždy. Po cestě do Halže jsme objevili ještě zajímavá místa lesní cesty. Potom dlouhé putování, mapující okolí hranice až k Rozvadovu. Tady se filmařům nelíbilo nic. Vyrazili jsme na Bor. Další úspěch – nádraží, které se prostě předělá na Planou. Krásné pohledy do volné krajiny opět rozzářily tvář Viktora Růžičky. Nutné poznámky ve scénáři a další úspěchy. Ve Starém Sedlišti jsme objevili prostornou čekárnu, kterou se architekt rozhodl přestavět na nádražní hospodu. V Labuti se našla prodejna, která již mnoho let zela prázdnotou. Po úpravách poslouží hercům.

Stále ale chybí vesnice Planina a útvar. Zase vrásky na čele a pochybovačná slova Jaroslava Kučery.

„Zkusíme to zadem přes Michalovky, směrem na Hanov a Lestkov. Potom na Stříbrsko,“ řekl Vladimír a auta se dala do pohybu. Když jsme sjížděli do Michalových Hor, opět charakteristické troubení. To bylo dobré znamení…

„Tak tady je ta pravá Planina,“ shodli se všichni ze štábu. Já i Vladimír jsme mohli prasknout pýchou, protože to byl opravdový úspěch. Vesnice byla na světě.

„Ale kluci, chybí nám útvar. Bez toho to nepůjde,“ konstatoval věcně Jaroslav Soukup. Jedeme dál. Nad Michalovými Horami se našlo místo pro honičku s agentem, na silnici otevřený prostor pro scénu příjezdu dosídlenců a v Hanově na návsi další místo pro dramatické střetnutí s agentem. Pořád ale chyběl ten „prokletý“ útvar, kde byli ubytováni první ochránci hranic. Tehdy útvary sídlily ve vesnici. Opravdové se budovaly později. Tak promlouvala historie i scénář.

V Lestkově jsme se snažili vnutit některé větší budovy. Nebyl zájem. Celkem bez zájmu jsme sjížděli zatáčku a míjeli ceduli Domaslav. Pak druhá zatáčka a ve zpětném zrcátku vidíme, jak Volha míří k budově před kostelem. Po roce 1989 zde byla restaurace Bára. Ovšem teď se všichni shodli, že tady bude ten slavný útvar.

Bylo vyhráno. Docela hrdě jsme je zavedli k lahůdce, kterou jsme si chystali jako překvapení. Na Kosím potoce je stará „Vecova pila“ a právě ta všechny definitivně přesvědčila, že točit se bude na Tachovsku. Od tohoto dne začal kolotoč, který mnohým lidem tohoto okresu změnil na několik měsíců život.

Jiří Kalaš