Ani bych neuvěřila, jak těžké bylo najít košík. Ale stodola našeho táty byla zaručenou výhrou. Tam je harampádí tolik, že se tam snad najde všechno. Košík máme, malý nůž, gumovky a jde se do lesa.

Auto jsem nechala zaparkované na odpočívadle u kraje lesa. Najít místo na parkování byl také oříšek. Chtěla jsem to vzdát, protože kolem mě už asi sedm aut stálo.

Ušla jsem sotva deset kroků a potkala jsem první houbaře. Potěšeně na mě kývli hlavou na pozdrav a šťastně kráčeli z lesa ven. Také aby ne, když ve dvou si nesli košíky vrchovaté hub. K mému překvapení jsem hned po chviličce našla první houbu. Babka, jak jí říkáme. A těch tam bylo opravdu dost. Hodně jich bylo červivých, a tak jsem se zaměřila na hříbky.

Potkávám svého známého Roberta Gotze: „Od všech slyším, jak houby rostou a neváhal jsem, vzal jsem košík, nůž a šel do lesa. A je jich tu opravdu hodně. Hlavně hříbků."

A to mohu také potvrdit. Jeden hřib vedle druhého. Jeden hezčí než druhý. Opravdu hodně jich bylo malých. Ty jsem opravdu nesbírala, nechala jsem je houbařům, co do lesa půjdou v týdnu, budou z nich pěkní kousci na řízky. Velkých hřibů tu bylo také dost, ty jsem však ostatním nenechala. A na rozdíl od babek, tihle byli bez červů.

K mému údivu jsme našli dva kotrče. Houby, které jsem viděla jen na obrázku ve škole na botanice. Houba, která se nevyskytuje nijak hojně.

Co se ale hodně cení, je jeho chuť. Protože jsem si v lese nebyla jistá, jestli to kotrč je nebo není, zeptala jsem se asi již dvanáctého houbaře, kterého jsem potkala, jestli to je to, co si myslím. „Ano, je to kotrč. A tiše vám ho závidím. Je to totiž velice chutná houba. Voní jako oříšky a nejlepší je z něj dršťková polévka," říká letitý houbař Jan Pellar.

Uplynuly již dvě hodiny a pomalu jsem se vracela zpět k autu. Košík jsem totiž měla po okraj plný a myslím, že po sedmi letech nehoubaření se můžu pochválit. Opravdu z lesa odcházím s údivem, protože za dvouhodinovou cestu lesem jsem potkala přes čtyřicet houbařů a přesto tam zbylo spoustu hříbků i pro mě.