VYBERTE SI REGION

Na vojnu nevzpomíná ve zlém

Pařezov, Skláře – Článek v Deníku o rozhledně Havran ležící v nejzápadnějším cípu Tachovska přiměl 85letého Jana Hrubého z Pařezova, aby se s Deníkem podělil o své zážitky ze základní vojenské služby, kdy sloužil přímo na ´čáře´ .

27.2.2015
SDÍLEJ:
Fotogalerie
19 fotografií
Jan Hrubý si s námi zavzpomínal na léta vojny.

Jan Hrubý si s námi zavzpomínal na léta vojny.Foto: Deník/Milena Cibulková

„Četl jsem ten článek, ale o žádném Havranu, kde by byla vojenská pozorovatelna, jsem jaktěživ neslyšel. Sloužil jsem nedaleko na ´Windisgrätzu´, tedy ve Sklářích. Bylo to na Tachovsku asi kilometr od Zlatého potoka (bývalá obec – pozn. red.) ke hranicím. Asi čtyři kilometry od Tachova je Písařova Vesce, pak Lesná, Starý Pochr a pak křižovatka, která vede na Ostrov a Starý potok. Poctivě jsem to o Havranu čtal, a když jsem to přečetl dvakrát, pořád mi to nešlo do hlavy! Až pak jsem zjistil, že nejkratší cesta je ze Silberhütte – Stříbrné Huti. ne z Lesné, vždyť se dá jet na Skláře," upozorňuje senior.

Služba na ´čáře´

Jako voják se na Tachovsko dostal v roce 1951.

„Narodil jsem se v Postřekově a narukoval jsem v lednu do Nýrska. Bylo to za Čepičky, kdy se instruktoři museli učit cvičné řády. Odtamtud nás v lednu odveleli do Děčína, tam jsme byli 14 dní na zámku, za den a noc byl plný vojáků z celé republiky. 6. února nás odvezli na hranice a byl nás celý vlak. Byli jsme teprve druzí, druhý ročník, který přišel sloužit na hranice," vzpomíná na dobu před čtyřiašedesáti lety senior.

Zajímalo nás, jaká podle něj vojnu na ´čáře´ byla jen tři roky po ´48. roce. Měli také vlastní hospodářství, které zásobovalo vojenskou kuchyni?

„Dobrá. Já jsem si nemohl stěžovat. Prasata ani dobytek jsme tam sice neměli, a i když jsme na hranici měli dobré jídlo, občas jsme si zastřelili srnu, aby byla nějaká změna. Na Windischgrätzi, správně se to jmenovalo Skláře, to byl takový velký ´plac´, byly tam asi dva baráky, jinak prázdnota. Za mě to byla louka asi 300 krát 300 nebo 400 metrů. Do nejbližší vsi bylo do Lesné, kde byl prapor, to bylo asi pětadvacet kilometrů," říká Hrubý s tím, že ilegální přechody hranic nezažil.

Pak si přece jen na jednu událost vzpomene. „Akorát jednou šla mladá dvojice na výlet. Někde nechali auto a šli se milovat k nám do lesů, ale zabloudili. Ty jsme pak od hranice přivedli," říká Hrubý s tím, že naštěstí nemusel během vojny na ´čáře´ použít proti někomu zbraň.

Nad fotografiemi

Vojenskou službu mu připomínají malé fotografie, jichž schraňuje několik desítek let pěkný ´paklík´. Spolu s nimi opatruje i dvě velké, na nichž jsou nápisy Průkopníci Pohraniční stráže a P. S. ú – 1952.

„Tenkrát se nesmělo nic fotografovat, ale kluci chtěli mít památku na vojnu. Za nás ještě nebyly dráty, až pak další rok. Na vojně jsem strávil většinu doby na hranicích. Měli jsme tam i koně, ale na těch jezdili jiní," vysvětluje s tím, že chodil hlavně pěšky, a když byl sníh, tak na lyžích, ukazuje na svoji zimní fotografii se samopalem v ruce.

„Tenkrát ještě byly pořádné zimy a jezdili jsme do služby na lyžích. Chodili jsme ke ´Kameni´ (Kreuzstein – Křížový kámen), byla hromada sněhu, a pak šli po celé čáře až k Silberhütte – Stříbrné Huti. Tam byla cesta a asi 200 metrů z kopce dolů byla řeka Nába (Naab – pozn. red.). Za celých 60 let jsem o ní nikde pořádně neslyšel. Co jsem přišel z vojny, jen jednou o ní byla zmínka v nějakém časopisu. Nába pramení u nás a u ní měli Němci u hranice lavičky a výletní místo. My jsme v létě chodili na procházku s Němci kolem hranic, měli jsme samopaly, a kdo uměl německy, tak se bavil i já jsem trochu německy uměl," vybavuje si.

Byl sportovně založený, že zvládl službu vyžadující kilometry chůze nebo cesty na lyžích kolem hranic? „Sportovec jsem ani nebyl, ale ze zemědělství jsem byl zvyklý se hýbat. Mně to nevadilo, protože jsem byl navyklý práci," vysvětluje senior Hrubý.

Během rozhovoru přiznává, že si i ve službě dokázali odpočinout.

„Kousek od Sklářů měli lesáci sušárnu semen ze šišek, tam jsme se vždycky ´zašili´, tam jsme se ohřívali. Měli jsme štěstí, nikdo tam na nás nepřišel. To je hotové, že jsme to uměli!" prozrazuje s lišáckým výrazem senior a dodává, že potom tam na Ostrově postavili asi péesáci kasárna.

Šikana neexistovala

Zajímal nás jeho názor na to, že už hoši nemusejí na vojnu. Myslí si, že vojenská služba mužům k něčemu byla?

„Žádnému to neuškodilo! Pravda je, že jsem na vojně nezažil žádnou šikanu, jak se o tom u nás v posledních letech povinné vojny psalo. Ani jako nováček ani pak jako mazák, a když jsme pak šli na cvičení – zažil jsem dvakrát nebo třikrát mobilizaci – tak také ne. Všechno jsem okusil a nemůžu si stěžovat," říká.

Je přesvědčený, že mu vojna nijak neuškodila.

„Na vojně byl každý kamarád, protože nikdy nevěděl, kdy toho druhého bude potřebovat, nebo kdy ten druhý proti němu natáhne zbraň, i to se mohlo všechno stát. Všichni, včetně velitelů byli kamarádi," konstatuje.

Ví, z čeho pramení šikana?

„Je to podle mne hlavně výchovou," míní Hrubý.

Vojny nelituje

„Leckams jsem díky ní přišel. Na cvičení jsem pak byl například za Nýrskem, jak je teď přehrada. Jednou mne tam naši vzali, syn tam pracoval někde na Zelené Lhotě. Byli jsme u přehrady a já mu vyprávěl, že tam býval do kopce cvičák," doplňuje Hrubý.

Co bylo předtím

A výchova byla v jeho dětství daleko jiná, než je nyní. Válečná léta prožil v Postřekově.

„Postřekov byl zabraný a byli jsme Třetí říše, ale měli jsme se za války celkem dobře. Akorát občas rekvirovali (úředně zabírali potraviny – pozn. red.), ale jinak jsme měli všechno. Občas zabavili dobytek, ale dalo se to zakamuflovat. Dokonce i zabijačky jsme měli! Ti, co byli v protektorátu ve městě, ti se měli hůř. Celňák stál za Draženovem, jak se jelo na Tejno, pak byla další celnice na silnici od Klenčí. Na pouť na Dobrou vodu se mohlo normálně, přes ni se chodilo i do města (Domažlic). Když jsem se šel ve 44. roce učit, měl jsem grenzschein – propustku. Učil jsem se v Orelském domě u Kuželky tesařem, je to tam, kde kdysi bývala pojišťovna (naproti Zahrádkáři). Pracoval jsem v Chebu na vysokém mostě, který rozbombardovali. V 45. roce jsme měli spoustu práce taky v Klenčí, po bombardování se ho stavěla znova půlka, jak to tam bylo rozbitý. Po vojně jsem šel pracovat do Domažlic do tesárny, co byla vedle Hosnedla (později Šumavan a Hodeta – pozn. red.)," líčí senior, který si už roky užívá zaslouženého důchodu.

„Před penzí jsem dělal na statku. Napřed v Otově a potom ve Vlkanově, jezdil jsem traktorem – jenom pětadvacet let," prozrazuje na závěr s úsměvem Jan Hrubý.

Autor: Milena Cibulková

Místo události:
27.2.2015
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Na koledy se nejen ve Studánce těší

Tachovsko – Pět klasických vánočních koled si můžete společně s Deníkem zazpívat ve středu 14. prosince od 18 hodin na několika místech tachovského okresu.K projektu Česko zpívá koledy se letos přihlásili ve Stříbře, Chodském Újezdu, Halži, Starém Sedlišti, Labuti, Studánce a ve Ctiboři.

Sladká tečka za letošním rokem - přijel Nohavica

Stříbro - Koncert roku. Jedinečný. Bylo to úžasné. Taková slova byla slyšet od návštěvníků úterního koncertu Jarka Nohavicy ve Stříbře.

Přimdský bazén stále nemá ředitele

Přimda – V polovině letošního roku skončila smlouva bývalého provozovatele přimdského bazénu Josefa Langmajera s městem Přimda o jeho provozu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies