VYBERTE SI REGION

Náhody a dobré filmy umožnily setkání s Fidelem Castrem

Tachovsko – Už před více než třemi desítkami let zavítali na Kubu tachovští potápěči a amatérští filmaři na potápěčský festival. Jaké bylo jejich překvapení, když je v prezidentském paláci přijal i samotný Fidel Castro.

28.11.2016
SDÍLEJ:

PŘI SETKÁNÍ S POROTCI A FILMAŘI vyprávěl kubánský prezident také, jak na něj jako potápěče chtěli spáchat atentát jedem napuštěným v potápěčském obleku. Snímek poskytl František Soukup (na fotografii druhý zprava).Foto: Archiv F. Soukupa

Jedním z účastníků kubánského festivalu byl amatérský filmař a potápěč František Soukup, který se významnou měrou zasloužil i o zrod potápěčského festivalu v Tachově, festivalu s názvem PAF. V následujících řádcích vzpomíná na začátky filmování, potápění i na setkání na Kubě.

„V našem potápěčském klubu Alpha Tachov jsme si v roce 1972 pro natáčení potápěčských filmů koupili kameru na film Super osm milimetrů. Nikdo nechtěl natáčet, tak jsem se stal nuceně kameramanem. O rok později se klubu podařilo dostat se do Jugoslávie. O této akci jsme tam natočili reportáž. Za pomoci techniky z doby „Neandrtálců" jsme spolu se Standou Matulou udělali film s názvem „Korčula". Na krajské soutěži amatérského filmu nám bylo doporučeno odstranit technické nedostatky s tím, že pak film bude moci postoupit do celostátní soutěže. Nedostatky jsme odstranili a na celostátní soutěži film získal třetí místo. V tomto filmu jsme neměli ještě podvodní záběry, podvodní box na kameru jsme získali velmi složitě až o rok později. Hned v létě v Rumunsku jsme s ním udělali film „Nebojte se Rumunska". 
V Rumunsku se nám líbilo, dvakrát jsme se tam vrátili a natočili další dva filmy," říká o filmařských začátcích, které byly jakýmsi startem i pro Františka Soukupa. V roce 1979 pak v Tachově udělali zmiňovaný potápěčský festival PAF – potápěčské amatérské filmy.

Fidel Castro při setkání s porotci festivalu na Kubě, kde byl i tachovský potápěč František Soukup. „Sjížděli se na něj potápěči jak z východních tak i západních zemí. Tento potápěčský festival jsem organizoval a tím jsem měl možnost seznámit se s řadou potápěčů. Tak se stalo, že švýcarský potápěč Fredy Knorr mi v srpnu 1983 napsal gratulaci. Sděloval mi v ní, že jsem v porotě na I. Světovém festivalu potápěčských filmů na Kubě. Zajišťovala ho světová potápěčská organizace CMAS," dále popisuje Soukup s tím, že podobné dopisy s tímto zněním dostal z Rakouska, NDR a koncem roku ještě z někdejšího Sovětského svazu. O porotě stále nic nevěděl, zeptal se tedy na CMASu. Stručná odpověď přišla až na jaře v roce 1984. „Ano, jste v porotě na I. Světovém festivalu potápěčských filmů v Havaně, koná ve dnech 3. až 9. září 1984."

Nastala řada otázek ohledně dopravy, bydlení a peněz. Dostat se tehdy na Kubu bez devizového příslibu od banky nešlo. „Domnívám, že teď nastoupily tři dobré víly, které mi zázračně pomohly. Jediná cesta, jak se dostat na Kubu, mohla být přes Ministerstvo kultury v Praze. Na ministerstvu s dopisem v ruce, že mám být v Havaně porotcem, jsem prošel několik kanceláří, až jsem našel tu správnou. Tam mi bylo řečeno: na takovou akci se musí žádat rok předem. Do sousední kanceláře byly otevřené dveře, z nich vyšla paní a pravila: Já vás poslouchám a domnívám se, že by to šlo. Odřekli nám dva Slováci, tím máme dvě místa volná. Já vám to zařídím. Nechal jsem tam jmenovací dopis do poroty a potvrzení, že Svaz Československých potápěčů je členem CMASu v Paříži."

V červenci pak potápěči přišel dopis z Paříže, kde stálo: „Odkud chcete do Havany letět? Z Berlína, Paříže nebo Prahy". Odpověď byla jasná, že z Prahy.

NA KUBĚ

V průběhu pobytu a jednoho týdne se krom jiného konaly i dvě konference. „Na jedné byla řada vysoko postavených hostů a já jsem dostal oficiálního tlumočníka. Byl to elegantní, vysoký, štíhlý černoch. Projev jsem musel pronést v němčině. Tlumočník překládal plynule, až jsem se divil, jak umím dobře německy. Určitě si musel domýšlet nebo vymýšlet," usmívá se Soukup a dále popisuje: „Po celý týden jsme měli přes den nějaké akce. Třikrát jsme měli k dispozici admirálskou jachtu. Vozila nás na zajímavé potápěčské terény. Filmy pro porotu se promítaly večer v malém sále. Díky časovému rozdílu to bylo pro mne náročné dívat se na nějaký nezajímavý nudný film. Z 57 přihlášených filmů do hlavní soutěže postoupilo 33 filmů. Na závěrečný večer jsem si chtěl vzít bílou košili koupenou v Praze v Domě módy těsně před odletem. Po vyndání z kufru jsem se zhrozil. Byla tak strašně zmačkaná, že mi nezbylo nic jiného, než si na ni vzít sako a kravatu."

Ceny na závěrečném večeru předával kubánský ministr kultury. Všichni porotci od něj dostali upomínkovou dřevěnou plaketu. Po skončení ceremoniálu byla porotcům nabídnuta cesta. Když se ptali kam, odpovědí jim bylo: uvidíte! „Za chvilku jsme viděli bílé přilby a někdo řekl – Fidel. Přijeli jsme k prezidentskému paláci, výtahem nás vyvezli do nějakého patra a postavili nás do řady. Já stál uprostřed. Vedle mne stál rakouský filmař Günter Pöferl, který festival vyhrál. Přišel prezident Fidel Castro, podíval se na nás a rovnou šel ke mně. Při představování řekl: Československo a Rakousko, vždyť nemají moře! A přesto jsou tam dobří potápěči – filmaři. Mohu říci, že prezident Fidel Castro na mne udělal dojem velkého charismatického vůdce Kuby. Jako dárek od něj jsme všichni porotci dostali originální lahev kubánského rumu. Zajímalo mne, proč jsem byl do poroty vybrán ze socialistických zemí jen já. Zeptal jsem se na to Daniela Merciera z Francie. Jak je možné, že vybrali právě mne, i když mne nikdo neznal? Odpověděl, že znali moje filmy, které jsem jako jediný ze socialistických států, tehdy posílal do Francie na potápěčský festival v Antibes a i na další potápěčské festivaly ve světě."

Díky potápěčským filmům tedy František Soukup mohl prožít takovou akci jakou byl potápěčský festival na Kubě. „Počítalo se, že potápěčský filmový festival v Havaně bude každý rok. Ale hlavní organizátor festivalu René David Osés zahynul při leteckém neštěstí v Nikaragui. Tím potápěčské filmové festivaly na Kubě skončily," uzavírá své vzpomínky.

Autor: Antonín Hříbal

28.11.2016
SDÍLEJ:

Odstřelená katedrála a další zločiny rudého ateismu

Měl to být nejviditelnější triumf komunistického ateismu nad náboženstvím. Přesně před 85 lety – 2. prosince 1931 – zbořil Stalinův sovětský režim pravoslavnou katedrálu Krista Spasitele v Moskvě.

Potlesk byl odměnou za celoroční práci

Milíře – V Domově pro osoby se zdravotním postižením v Milířích žije přes šest desítek obyvatel. Ačkoliv jich počet mnohonásobně převyšuje běžný počet členů v domácnosti, vedení i personál se snaží v zařízení vytvářet prostředí co nejvíce podobné běžné rodině.

Nákladní vůz srazil ženu v Plané na přechodu

Planá – Smutná událost se odehrála v předvečer Mikuláše v Plané. V pondělí krátce po sedmnácté hodině došlo k nehodě na křižovatce průtahu Planou s ulicemi Nádražní, Sadová.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies