Kolik je vám let a jaké máte vzdělání?

Je mi čtyřicet let a jsem vyučenou prodavačkou na Střední odborné škole v Plzni.

Kde nyní pracujete?

Jsem osoba samostaně výdělečně činná, vlastním ve Stříbře restauraci Algo.

Máte nějaké koníčky?

Je jich řada, je to šití, drhání, vyšívání, háčkování, pletení, vaření, pečení, ve volném čase spining, squasch, turistika, četba knih, luštění sudoku a surfování po internetu.

Jak a kdy jste se dostala k řečnění na pohřbech?

Zcela náhodou, když zemřel jeden štamgast, který k nám pravidelně docházel.

Jaká je to práce?

Zajímavá, ničím nenahraditelná práce, neboť to je to poslední , co pro pozůstalé mohu udělat, rozloučit se s osobou jejich srdci nejbližší.

Jaké máte pocity při takovémto loučení se zemřelým?

Soucítím s nimi, i když jsou to mnohdy pro mě cizí lidé, horší je, když zemře člověk mému srdci hodně blízký, to se mi sice proslov dobře píše, ale o to hůř se mi mluví a čte.To potom mám slzy na krajíčku a uvnitř těla tu podivnou nepopsatelnou bolest.

Proč to děláte?

Nejprve jsem to udělala pro přítelkyni štamgasta a pak mě přemluvil bývalý majitel pohřební služby Roman Bednář, že to bude jen na záskok než někoho najde. Hledal a nenašel, nebo možná nehledal, to nevím, po půl roce jsem mu sama řekla, ať tedy nehledá,že mě to baví, že je to vlastně opak práce, kterou denně dělám. V restauraci je hluk, tam na hřbitově zase klid, kde relaxuji. Vím, asi se to bude zdát podivné, ale pro mě je to opravdu trochu vnitřního uvolnění i klidu.

Má taková práce nějaká pozitiva a negativa?

Vážím si teď každého dne, kdy se probudím a vážím si svého života, neboť nikdy nevíme, jak dlouho tu budeme.

Co na to vaše rodina a přátelé?

Rodina si postupem času zvykla, dcera Vanessa občas chodí se mnou na kukandu, syn David loni občas majitelce pohřebky Marcele Bednářové pomohl se zemřelými. Moje mamina mi říkala, že tento koníček mám z toho, protože jsem jako malá jezdila k babičce do jižních Čech do Sepekova, kde jsme si pořád rádi hráli s bratrem, sestřenicí, bratrancem a dalšími dětmi na hřbitově. Už tenkrát se mi líbilo, když mluvil farář u hrobu a my na něj koukali za zídkou hřbitova. Nebo, když hrobník kopal hrob, tak jsme koukali, jestli na něco zajímavého, pro nás tajuplného, nenarazí. Jenže, vždy to byly jen kosti a kus lebky, které pak svázal do uzlíčku a dal to do rohu vykopaného hrobu.Co se týče mých přátel,

z počátku mysleli, že si z nich dělám srandu, postupem času zjistili, že si ji nedělám, že je to holá pravda.

Máte nějaké motto?

Život je boj, proto pořád statečně bojuji se vším a daří se mi.