Psal jsem o ní před dvěma lety v souvislosti s přírodní památkou Pod Šipínem, kde je její naleziště přímo předmětem ochrany. Údolní niva Brtného potoka mezi Maršovými Chody a Dlouhým Újezdem není zvláště chráněným územím, přesto že je tu pérovníků daleko více. Čerstvě rozvinuté neplodící listy okouzlují jak svým tvarem, tak jásavě světlou zelení v průběhu května. Proto o tom píši právě teď.

Za pérovníky doporučuji vyrazit z místa, kde Brtný potok podtéká pod silnicí z Maršových Chodů na Žebráky. Dá se tu zaparkovat (na odbočce lesní cesty) a pár metrů odtud směrem k potoku se navíc tyčí mohutný smrk s obvodem kmene kolem 3,5 m. Na úvod dobré, co? Pérovníky rostou i nad silnicí, ale ne v tak hojném počtu, proto se vydejte již zmíněnou cestou až do míst, kde končí smrkový les a otevře se vám pohled na potok meandrující olšinou. Poměrně nízký travní „koberec“ patří ostřici třeslicovité a ta velká „péra“ našemu krasavci.

Jako každý krasavec je i pérovník nějak zranitelný, třeba pozdními mrazy. To je dobře vidět u některých jedinců i celých skupin, listy se zkrátka už nerozvinuly a pouze zhnědly. Jde jistě o následek citelného ochlazení z počátku měsíce. Pozor však, neplést zmrzlé listy se středovými loňskými plodícími (výtrusnicovými) listy, ty jsou též hnědé, ale zcela jiného tvaru.

V úseku s největší koncentrací pérovníků jde i o celkem kvalitní lužní les – olšinu s vtroušenými vrbami a řadou typických druhů bylin v podrostu, jako jsou například orsej jarní, blatouch bahenní, ptačinec hajní, sasanka hajní, krabilice chlupatá, bršlice kozí noha, kopřiva dvoudomá, chrastice rákosovitá, svízel přítula, řeřišnice hořká, netýkavka nedůtklivá, tužebník jilmový, mokrýš střídavolistý či škarda bahenní. Toliko jen zběžný pohled pod nohy. Všimněte si i originálních spletenců olšového kořání na březích, obnaženého silou vody a tvrdostí ledů.

Asi po kilometru toku se z údolní nivy ztrácí nejen pérovník, ale i konkurenčně slabší druhy a tím vlastně i druhová rozmanitost. Tady někde potok ztrácí přirozenost, dno je vydlážděno betonovými dílci. Naštěstí někde již vyvrácenými. Jen doufám, že se již nikdy nebudou zbytečně vyhazovat další prostředky z veřejných rozpočtů na nesmyslnou obnovu poškozeného „dláždění“.

Protože – jak už jsem právě uvedl – potok ztratil na zajímavosti, odbočil jsem do svahu. Tady, pod duby a lískami, nacházím rozvíjející se hasivky orličí. Jsou považovány za naše největší kapradiny, uvádí se až 2 m vysoké rostliny. To mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Když už jsem šlapal vzhůru, proč nevylézt až na polní pahorek zvaný v mapě Plochý vrch s kótou 549,3 m? Ač nenápadný a nevysoký, dohlédnout se odtud dá například k Vlčí hoře, Ovčímu vrchu, Podhornímu vrchu či k nejvyšším vrcholům Slavkovského lesa. Z Českého lesa vás obklopují vrchy Úšavský, Václavský, Brtník, Rozsocha, Kamenný a Štokovský. Za údolím Mže je sluncem vysvícený vysokosedlišťský kostel sv. Václava, obnovená dominanta krajiny Plánska. Kousek pod vámi jsou Maršovy Chody a hned za jejich humny zajímavá slatinná loučka, přírodní památka. Ale o ní někdy příště.

Miroslav Trégler