Do detailů opravený a zrestaurovaný veterán, který je stále plně funkční a majiteli neslouží pouze pro radost, ale například i k obstarání krmiva pro králíky, mohli obdivovat třeba v Bernarticích, Třemešném či ve Starém Sedlišti.

Více než padesátiletý traktor ovšem není jediným historickým unikátem ve sbírce tohoto osmasedmdesáti­letého muže z Boru.

Senior doufá, že jednou bude moci se svými přáteli veteránisty otevřít skanzen historických dopravních prostředků i hospodářského náčiní a strojů. „Hospodářství mě asi přivedlo ke sběratelské vášni. Do Boru jsme přišli od Milevska, kde jsme měli dva hektary. Tady, než nám v padesátých letech hospodářství vzali, jsme pracovali na dvaceti hektarech,“ říká pan Josef.

Vyučil se kolářem a své řemeslo provozoval pak u Státních statků. Později jezdil sanitkou a v osmdesátých letech začal soukromě hospodařit. Teď se kromě králíků a holubů věnuje hlavně renovaci různého náčiní a historických vozidel.

„Ten traktor Fendt jsem koupil před renovací. Dohromady jsem ho dával pět let. Sice s ním jezdím na různé akce, kde se může předvést v plné parádě, ale jinak s ním normálně pracuji. Sekám trávu, suším seno,“ popisuje Kortan.

Ve stodole má ještě Zetor třicítku, ovšem k tomu ještě nesehnal kapotu, jinak je stroj také po renovaci. A kromě traktorů se u něj najde třeba osobní vůz renault z padesátých let, na kterém pan Josef dokončil minulý měsíc renovaci laku. Teď zbývá vnitřek a motor. V dílně najdeme pár motorek, nářadí, šasi z Tudora, několik starých dřevěných pluhů. Některé po renovaci, jiné na opravu čekají. A doma je sbírka tahacích harmonik.

Josef Kortan není jediný na Borsku, kdo miluje historickou techniku. Proto s přáteli nezatracují zmíněnou myšlenku vybudovat skanzen. Prostory na to mají, jen najít čas. „Já bláhový jsem si myslel, že tu budu do sta, ale léta najednou utíkají a práce je pořád dost. Snad se toho ale dožiju,“ říká ve svém království.

Den, kdy Josef Kortan přišel do Boru, si osmasedmdesátiletý vitální senior pamatuje dodnes. I když to bude brzy 65 let. „Přišel jsem s rodiči a sourozenci 15. listopadu 1945 do malého domku za školou,“ vzpomíná muž, který část svého dětství prožil v okolí Milevska.

Už v mládí si vytvořil vztah k dopravním prostředkům, technice a zemědělství. Tento vztah vydržel dodnes a je tak silný, že Josef Kortan opravuje a renovuje staré zemědělské nástroje i historická vozidla. S přáteli chce dokonce vybudovat skanzen nejen automobilových veteránů.

Než si zvykl

Na Tachovsko přišel jako třináctiletý chlapec. Jak sám říká, dlouho si nemohl zvyknout. V milevském kraji měl kamarády, zábavu, zkrátka dětství, které si v Boru musel znovu budovat. V mládí se dokonce znal s knížetem Karlem Schwarzenbergem, dnešním ministrem zahraničí. „Bydleli jsme ve vesničce kousek od Orlíku, takže jsme se znali, v zimě jsme dokonce občas spolu sáňkovali,“ vypráví Kortan. Vzpomíná také na dřinu u sedláků. Ale dělal tam prý rád, protože dostali vždycky dobře najíst.

Z malé chaloupky se dvěma hektary půdy začali po válce hospodařit v pohraničí na mnohem větší ploše. Třináct hektarů měli svých a sedm pronajatých. „Byli jsme velká rodina a jít hospodařit do pohraničí byla příležitost. A taky se tady žilo docela dobře, než ovšem přišli různí zlatokopové, kteří pohraničí spíše rozkrádali.“

Na hospodaření ve větším si musel zvykat. „Táta mi opatřil koně, což byla moje láska, tak to šlo. Ale v padesátých létech nám hospodářství vzali a já se pak po vojně šel učit kolářem,“ vyprávěl Deníku.

Od sanity k hospodářství

Svoje kolářské řemeslo provozoval Kortan v dílně Státních statků v Boru. „Než se začaly ve velkém používat traktory a valníky, vozilo se skoro všechno klasickými dřevěnými vozy. Těch jsme měli na starosti čtyřicet. Ale postupně ubývaly, až zanikly úplně.“

V šedesátých letech odešel od statků k záchrance, kde jezdil třináct let sanitou. „Potom jsem šel zpátky ke statkům, ale ne na dlouho. Když jsem odešel v osmdesátých letech předčasně do penze, začal jsem hospodařit. To mi vydrželo třináct let. Měl jsem pět koní, pět býků. Teď už se hospodářství věnovat nemohu, ale v malém to zkouším pořád. Mám holuby, králíky, zahradu.“

Vášeň sběratelská

S hospodařením v mládí i později přišla také náklonnost k hospodářským nástrojům a historickým vozidlům. To je vášeň, které se věnuje rád a neustále. Když jdete u Kortanů po dvoře, nemůžete si nevšimnout rozdělané německé předválečné bryčky, kterou pan Josef právě renovuje. V dílně vidíte staré dřevěné náčiní a nástroje, pluhy, které se zapřahovaly za koně nebo za voly. Také nářadí už má svá léta, stále ale bezchybně funguje. „Tady mám šasi z Tudora,“ ukazuje v dílně. „Měl jsem taky patnáct motorek, stále ještě mám Sachse, který byl vyroben ve stejném roce, kdy jsem se narodil.“

Skutečnou chloubou, kterou mohli obdivovat i návštěvníci různých traktoriád, je traktor Fendt z roku 1956. Veterán, pečlivě zrenovovaný a dodnes funkční. Před několika týdny s ním Josef Kortan byl na sletu traktorů ve Starém Sedlišti.

Další chloubou je Renault 4CV z padesátých let. „Renovaci karosérie jsem dodělal minulý měsíc. Teď mě čeká vnitřek.“ V hale Josefa Kortana najdeme další veterány, které na ozdravující zásah teprve čekají. Třeba proslulou Kachnu, tedy Citroen 2CV, Renault 5 ze sedmdesátých let, či sanitku Škoda 1203. „Z té mám velkou radost, podařilo se mi totiž sehnat přesně ten vůz, se kterým jsem třináct let jezdil u záchranky,“ představuje vůz pan Josef s tím, že automobil stále jezdí, ovšem také potřebuje restaurátorské zásahy.

Se svými přáteli, sběrateli historických vozidel z Boru a okolí, mají jeden velký sen. Vybudovat skanzen historických automobilů, traktorů, motocyklů a dalších dopravních prostředků a doplnit jej renovovanými hospodářskými nástroji a nářadím. „Prostory na to máme, historických vozidel a předmětů je také dost. Jen mít čas, zdraví a peníze na opravu,“ rozhlíží se Josef Kortan po své sbírce.