Historický vodárenský objekt renovují v Plané. Vodárna ze začátku dvacátého století už sice neplní svojí původní funkci, ale městu se ji podařilo zachránit a nyní zde opravují zdobné omítky. „Byla součástí vodárenského systému založeného na začátku minulého století. Dnes je zde jedno ze zastavení stezky Voda pro život," řekl Deníku plánský místostarosta Pavel Nutil. Stezka už od loňska seznamuje návštěvníky s historií vody v Plané právě od počátku 19. století až po dnešek.
Omítky na vodárně nad koupalištěm renovuje Viktor Brožík z Plané a práce to nebyla a není vskutku jednoduchá, jak nám štukatér potvrdil. Původní omítka je totiž pravděpodobně z roku 1905. Tomu odpovídá i současná obnova, při které se používají stejné technologie jako před více než sto lety. „Základem je ostrý písek, cement a vápno. Podobně jako jsou dělány omítky na stavbách v Mariánských Lázních," popsal Brožík s tím, že navíc někdo v minulosti poškodil rohy říms a vrata střelbou. „Je to rozstříleno od kulek. Nevím, jestli tady někdo trénoval," pousmál se.
Omítky jsou už v podstatě hotové. „Napouštíme je nyní vápnem, jako první vrstvu. Pak přijde na řadu barevný nátěr. Vše je dost náročné na čas, musí se vždy čekat na vyzrání omítky, než se začne s další prací," dále popsal Viktor Brožík, který se renovacím omítek věnuje notnou řádku let. „Začal jsem už těsně po vojně a pak po revoluci jako živnostník."
Podle jeho slov ještě příští rok vodárnu čeká výměna dveří a oken.
Trasa naučné stezky Voda pro život je lemována patnácti dřevěnými a šesti kamennými patníky a zavede zájemce i k dalším z plánských vodáren. Jedna je také nad nemocnicí. „Postavena byla v letech 1931 a 1932 při předělávání na vodní zdroj u Broumova," doplnil místostarosta Nutil. Tato dodnes funguje a částečně zásobuje Planou pitnou vodou z broumovských lesů.
Vodárna i kostel v Plané
jsou stavitelské zázrakyDobrá zpráva, historická vodárna nad koupalištěm v Plané se dočkala opravy. Dneska už neslouží svému původnímu účelu, přesto si opravu zaslouží a to ze dvou důvodů. Jednak je připomenutím důmyslného vodovodního systému našich předchůdců, který sestával z mnoha studní, nádrží a vodních zdrojů v lesích nad koupalištěm. Druhým důvodem jsou originální stavební technologie používané při stavbě, která pochází z roku 1908, přesto bez dalších výrazných stavebních zásahů odolává nepříznivým podmínkám dodnes. Je umístěna v lesním porostu a uprostřed mokřadu. Do objektu nezatéká, stěny nejsou vlhké a režné omítky drží takřka dokonale. Jaká je to technologie, která je dnes pro nás záhadou a tajemstvím? Střecha vodárny byla izolována horkým asfaltem a pokryta vrstvou jílu, zřejmě z nedaleké cihelny. Rovněž základy a podzemní část jsou dokonale izolovány jílem. Pak je tu omítka, která za drsných podmínek drží takřka na 100%. Pouze náletové stromy svými kořeny odtrhly boční atiky. Dovedete si představit dnešní stavbu v takových podmínkách a prakticky bez údržby po sto letech? Já tedy ne. Stavitel na počátku 20. století nebyl určitě ovlivněn reklamami o nových nepřekonatelných materiálech, ale vycházel ze znalosti místních poměrů a z toho, co se naučil od předků. Vodárna však není jediným stavitelským zázrakem z té doby v Plané.
Vezměme si omítku západního, tedy vstupního průčelí kostela v Plané, rovněž z počátku dvacátého století. Je to obrovská plocha bez jediného přerušení. Před nedávnými opravami byla fasáda nevzhledná, šedá, ale dokonale kompaktní a pevná. Dnešní omítkové materiály nejsou schopny pokrýt tak velkou plochu bez jediného přerušení, aniž by v budoucnosti vznikly trhliny a k tomu vydržet nechráněny více jak sto let. Úspěch spočíval v tom, jaké tehdy použili materiály a jak důkladně svoji práci odvedli. Nepotřebovali k tomu dealera, aby jim poradil jaké materiály použít. Věděli však, že musí použít kvalitní písek určitě z místních zdrojů a kvalitní vyhašené vápno, které určitě také získali v Plané. Je známo, že tu bylo několik příslušníků, dnes již neexistujícího řemesla vápenického. Dalším tajemstvím dokonalé omítky jsou drobné černé částečky čedičového skla, které se v okolí Plané hojně zpracovávalo. Dodnes existuje v nedaleké Staré Vodě továrna Eutit na výrobky z taveného čediče. Ty částečky zajišťovaly provzdušnění a soudržnost. Ještě jeden geniální materiál znali naši předci. Tou byla mazanina, která se používala k ochraně a izolaci půd. Skládala se ze směsi jílu a plev, tedy materiálů místně dostupných. V mokrém stavu se směs nanášela na podlahy půd. Byla to výborná tepelná a hlavně protipožární izolace. O její funkčnosti jsme se mohli přesvědčit v roce 2009 při požáru fary v Plané. Shořela střecha a krov, ale díky mazanině z jílu a plev zůstalo patro pod střechou uchráněno. Dneska je mazanina na faře nahrazena minerální vatou a už ani v ostatních historických domech na náměstí v Plané ji nenajdeme, byla nevzhledná a prašná, tak ji časem vyměnili za modernější materiály. Nejsem si však jist, zda by případnému požáru tak dobře odolaly. Otázkou je, jestli by i dnes šlo stavět z místních materiálů a s místními zkušenostmi. Myslím si, že ano, ale kde by potom byly všechny mega koncerny zásobující nás tím nejdokonalejším a nejlepším stavebním materiálem?
Miloslav Antropius