VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Po cestě do Tibetu říkám: važme si toho, co máme doma

Tachov – Měsíc pobývali na tibetských planinách bratři Pavel a Vladimír Popovovi z Tachova. Cílů jejich cesty bylo několik.

4.9.2010
SDÍLEJ:
Fotogalerie
10 fotografií

Tibet pohledem Pavla PopovaFoto: Archiv Pavla Popova

Především ale poznání tajemné země, duchovního i světského života jejích obyvatel, tajů a zajímavých postupů tibetské medicíny. Tyto poznatky chtějí zužitkovat ve své profesi, kterou je výroba přírodní medicíny a bylinných směsí. Více nám o cestě do Tibetu, autonomní oblasti Číny, řekl Pavel Popov.

Proč jste se vypravili zrovna do tak odlehlých končin jako jsou Čína a Nepál?

Asi už o naší firmě víte, že dovážíme tradiční prostředky přírodní medicíny a byliny prakticky ze všech konců světa. Jedním z hlavních cílů naší cesty bylo objevit nové zajímavé výrobky a získat přímé kontakty na producenty. Čínská, ale i tibetská medicína je v Evropě ještě hodně neprobádaná a z léčitelského pohledu velmi zajímavá. V Nepálu – především v subtropické části Himálají – roste celá řada bylinářsky cenných rostlin, rozšířena je tam i ajurvéda. Cesta přímo ke zdrojům je proto nezbytná. Tímto způsobem se do sortimentu naší firmy dostaly i jiné zahraniční přípravky – například vlákninu Psyllium. dovážíme z Indie, čaj Rooibos pochází z jižní Afriky, čaje Lapacho a Maté z Jižní Ameriky, čaj Guduchi má původ v Himalájích, ibišek je ze Súdánu.

Samozřejmě rádi cestujeme a poznáváme nové končiny, bez tohoto nadšení se náročné objevitelské cesty do cizích zemí nedají podnikat.

Tibet nás zajímal i pro svůj duchovní rozměr, je centrem buddhismu, který svým důrazem na osobní rozvoj člověka může pomoci i modernímu Evropanovi v této uspěchané době. Což bychom asi všichni potřebovali. Chtěli jsme na vlastní oči vidět i fungující kláštery, neboť i ty byly v minulosti centry léčitelství. Cílem bylo prozkoumat, jak je to v současnosti a zda by se nedala nějak využít tato tradiční léčitelská zkušenost. Kromě toho mne zajímá i příroda a hory a Himálaje pro mne byla vždy oblast, kterou jsem si přál vidět.

Jak se vám cíl vaší cesty vyplnil? Podařilo se vám něco nového objevit?

Při přípravě cesty jsme sbírali poznatky z různých zdrojů. Obvykle v podobných případech využíváme internet, domlouváme se s partnery mailem, připravujeme schůzky. Toto vše a zejména možnost se domluvit anglicky bylo v Tibetu problematické, a tak jsme museli hodně improvizovat. Naším hlavním cílem bylo získat informace o preparátech tibetské i čínské medicíny. Snazší to bylo s čínskou medicínou, protože lékáren a obchodů, kde byly čínské přírodniny, jsme objevili celou řadu. Nalezli jsme tam všechno možné – čínské byliny, léčivé houby, ale třeba i jelení parohy, různé ještěrky. Nejraritnější byla i jakási vysušená zvířecí tlapa. V Tibetu jsme chtěli získat více informací o pověstné tibetské medicíně a přesvědčit se o tom, jak se provádí v praxi. K tomu jsme navštívili nejvýznamnější místo tibetské medicíny v celém Tibetu – tradiční tibetskou nemocnici Mentsikhang ve Lhase. Konzultovali jsme zde možnosti využívání některých místních tibetských prostředků. Tibetští lékaři nám dali několik zajímavých tipů, ale některé jsme již na místě vyhodnotili jako nepoužitelné pro české poměry. Tibetská medicína využívá některé ingredience, které z našeho pohledu nejsou ani příliš šetrné k ochraně přírody a navíc by byly problémy s českou legislativou při schvalování – například tělo bílé sněžné žáby. Všechny cíle se nám však nepodařilo beze zbytku splnit – bohužel jsme nezískali povolení vstoupit do výrobních prostor, kde se vyrábí pověstné tibetské hnědé léčivé kuličky. V Nepálu byla z hlediska obchodování s léčivými přípravky situace velice dobrá, je zde řada ajurvédských léčebných center, místní lidé velice dobře komunikují anglicky (na rozdíl od Číny). Celkově se zdá, že cesta splnila naše hlavní očekávání a objevili jsme některé produkty, které snad brzy doplní naše portfólio. Pokud nenarazíme na problémy s jejich schválením pro český trh. Samozřejmě z konkurenčních důvodů nové produkty utajujeme.

Většina lidí do tak exotických zemí jezdí s cestovními agenturami. Měli jste nějakého průvodce?

Máte pravdu, cesta do těchto zemí vyžaduje rozsáhlou přípravu a především dobrého průvodce, který se v těchto končinách dobře vyzná. V tomto směru jsme měli dost velké štěstí – bratr Vladimír, se kterým jsme do Číny a Nepálu cestovali, se před časem seznámil s renomovanou českou etnografkou Zuzanou Ondomišiovou, která oblast Tibetu a Nepálu velice dobře zná a do těchto končin cestovatele doprovází. Zuzana právě připravovala cestu pro malou skupinku, a tak jsme se k nim připojili. Ukázalo se, že naše volba byla správná, Zuzana byla tím nejpovolanějším průvodcem – její znalosti a jazykové schopnosti nám otevřely mnohá místa, kam bychom se jen jako neznalí cestovatelé těžko dostávali. V Tibetu jsme navíc měli i místního tibetského průvodce a řidiče. V těchto částech Číny není totiž povoleno cestovat bez místního doprovodu.

Co vás v Tibetu a v Nepálu nejvíce zaujalo?

Víte, každá z těchto lokalit je dost odlišná. Tibet je rozlehlá vysokohorská země, kde mne nejvíce překvapily rozsáhlé pouště a polopouště. Krajina zejména v západní části Tibetu s nadmořskou výškou nad 4000 metrů nad mořem je téměř bez vegetace, dost vyprahlá a kamenitá. Mě osobně překvapily divoké kaňony řeky Sutlej. Jen pro představu – kaňony jsou asi 250 metrů hluboké a jsou na obrovském území asi sto krát dvě stě kilometrů. Celý Tibet – zejména západní část, je málo osídlen – jsou oblasti kde třeba ani za 50 kilometrů jízdy nenarazíte na žádnou vesnici. Oproti tomu Nepál v oblasti Himálají působí zeleně a šťavnatě. Je hustě obydlen. V Káthmándů jsem si chvílemi myslel, že jsem v Indii – ulice jsou velice živé, plné lidí na motorkách, rikšách a vytrvale troubících taxíků. Vše je veselé a barevné, pestří jsou všudypřítomní trhovci nabízející ovoce, zeleninu, květiny a všechno možné, barevná jsou i sárí nepálských žen.

Co pověstné tibetské kláštery? Navštívili jste nějaké? Co vás tam nejvíce zaujalo?

Samozřejmě být v Tibetu a nenavštívit nějaký klášter je asi něco podobného jako navštívit Prahu a nepodívat se na Karlův most. Navíc pro naši průvodkyni Zuzanu jsou kláštery srdeční záležitost. Již mnoho let prostřednictvím neziskové organizace Potala pomáhá udržovat toto kulturní dědictví Tibetu finančně i osobně. Jak jsme poznali, Zuzana se osobně zná s některými lámy, což jsou představení kláštera, a ti ji rádi viděli. V klášterech jsme se potkali se srdečnými mnichy a také mniškami (navštívili jsme i ženské kláštery), v mnoha případech jsme skutečně pociťovali, že z těchto lidí vyzařuje štěstí a spokojenost – zřejmě životní filosofie založená na buddhismu v tomto směru skutečně funguje. A to i přes to, že žijí většinou v tvrdých podmínkách – v klášterech v mnoha případech nemají elektřinu, žijí v odlehlých místech, kam se musí všechno živobytí nosit, je zde nedostatek vody. I my jsme v některých případech v těchto klášterech přenocovali a upřímně řečeno, dlouhodobě bych tam ani bydlet nechtěl.

V některých klášterech jsme se pokoušeli zjistit, jak to v současné době vypadá u nich s léčitelstvím. Vypátrali jsme, že někteří lámové ještě v menší míře působí pro místní obyvatelstvo nejen jako duchovní rádcové, ale částečně i jako léčitelé. Ale zpravidla i kláštery – zejména ty odlehlejší – mají samy problémy se získáváním léků. My sami jsme při cestách spíše z našich příručních lékáren rozdávali – občas se na nás sami místní lidé obrátili se zdravotním problémem – potřebovali oční kapky, krém proti spáleninám či na zanícenou nohu.

A co místní lidé, mohl byste nějak srovnat jejich a naši životní úroveň? Měli jste třeba strach, jestli vás někdo neokrade nebo že vám ublíží?

Upřímně řečeno, strach z lidí jsme neměli. Nevím, čím přesně to bylo, ale celkový dojem z lidí jsem měl spíše dobrý, lidé byli hodně přátelští. Je to pravděpodobně dáno i tím, že většina populace v Tibetu jsou buddhisté a neubližovat lidem i zvířatům je založeno i v samotné podstatě tohoto náboženství. Pomáhalo nám i to, že Zuzana mluvila tibetsky. To nám otvíralo nejen dveře do místních domů a klášterů, ale umožnilo nám návštěvu i tam, kde dveře neměli – například u místních nomádů.

Právě při takových návštěvách si člověk uvědomuje, že i když ti lidé z našeho pohledu žijí velmi chudě, že jim i přesto nechybí optimismus a přátelskost. Zejména v Nepálu jsme se setkali i s chudobou a žebráním, ale ani tak jsme se nebáli, že by nás třeba přepadli a oloupili. Spíš jsme pociťovali smutek, že všem lidem se nedá pomoci.

Myslím, že v těchto zemích člověk nemusí mít ani tak strach z lidí, jako spíše z různých nemocí a epidemií, protože hygiena je zde na velmi nízké úrovni a s pořádkem si v těchto zemích zatím starosti nedělají. To je třeba problém v Káthmándú, kde je velká koncentrace lidí a tvoří se tam i nekontrolované skládky odpadků.

Jinak jsme myslím poznali život v Tibetu takový, jaký je, jedli jsme místní jídla většinou v místních restauracích. I když slovo restaurace je možná až příliš honosné označení stanu s minimálním vybavením a s nabídkou dvou jídel – obvykle nudlová polévka s čínským zelím nebo rýže se zeleninou či jačím masem. Všude ale byla k dispozici místní specialita – horká voda v termosce a také pověstný slaný tibetský čaj s jačím máslem. Čekal jsem, že bude horší, ale někdy to bylo to jediné, co se dalo v restauraci objednat. Zejména v Západním Tibetu jsme byli rádi, že jsme za celý den takový stan s tibetským čajem našli a mohli se vůbec něčeho najíst. Čaj navíc i zahřál – někdy jsme to potřebovali, protože nám – i když byl květen – někde i sněžilo.

Samozřejmě, že jsme na vlastní kůži zakusili i další nepohodlí, které člověka při cestování do odlehlých krajin doprovází – někdy byl problém se umýt, najít slušnější ubytování. O tom, že by tam byla tekoucí voda, jsme většinou už ani nesnili. Ale i to patří k cestování.

Symbolem Tibetu a také Nepálu je Himálaj. Jaký je váš vztah k horám obecně, vyrazili jste ve volném čase také na nějakou pěší túru?

Možná o mě víte, že já mám hory velice rád, ve volném čase se věnuji horské turistice. Proto jsem samozřejmě doufal, že i v Himálaji nějakou tu túru podniknu, ale nevěděl jsem přesně, jestli bude čas a vhodné počasí. I při nabitém programu jsme nakonec zvládli několikadenní trek v Transhimalájích – šli jsme tzv. koru (tak se v tibetštině nazývá pouť) okolo posvátné hory Kailás Tato hora je vlastně nejposvátnější horou pro většinu obyvatel Asie – uctívají ji buddhisté, hinduisté, džinisté i bönisté. Šlo o okruh asi 52 kilometry dlouhý a překonává se tam průsmyk ve výšce 5630 metrů. V této nadmořské výšce jsem ještě nikdy nebyl a byl jsem zvědavý, jak to zvládnu. Dopadlo to dobře, protože jsme se předtím již delší dobu pohybovali ve výškách 4500–5000 metrů a byli jsme již aklimatizováni. Ale velehory nám ukázaly svou pravou tvář, při přechodu průsmyku jsme zažili sněhovou vánici, i když předtím už bylo docela teplo a pokročilé jaro. Samozřejmě jsem chtěl vidět i Everest a opět jsem asi dítě štěstěny. Při cestě do Nepálu nám přálo počasí a ze základního tábora pod Everestem, kam jsme zajeli, jsem ho viděl v plné kráse. I když upřímně řečeno, zdál se mi nízký a měl jsem chuť tam vyběhnout – ale bylo to tím, že jsme na něj koukali z výšky 5200 metrů.

Co vám připadalo v Tibetu a v Nepálu jako hodně exotické?

Exotické tam bylo skoro všechno. Od jídla po oblečení lidí. Mně ale připadalo zvlášť exotické i to, když mnich v mnišském rouše v osamělém klášteře telefonoval mobilním telefonem, nebo když poustevník měl před svou poustevnickou jeskyní solární zdroj elektrické energie. Jinak z našeho pohledu byly hodně exotické i tzv. čchamové tance, které provozují v některých klášterech – jsou to staré rituální tance s maskami různých božstev. Byli jsme v Tibetu zrovna v době buddhistických svátků, kdy mniši tyto tance tančí a měli jsme možnost je vidět.

Odlišných věcí je celá řada, třeba zajímavý je i odlišný způsob pohřbívání – v Nepálu hinduisté své nebožtíky spalují a pak popel smetají do řeky – takové pohřebiště jsme navštívili v Káthmándú. V Tibetu, kde skalnatá půda neumožňuje klasické pohřbívání, buddhisté své mrtvé pohřbívají tak, že na posvátných pohřebištích jejich těla rozsekají na kusy a nechávají je supům, kteří se o ně postarají. Zbylé kostí se rozdrtí. Z našeho pohledu to vypadá morbidně, ale jak se říká, jiný kraj, jiný mrav.

Měli jste nějakou možnost vnímat tibetský duchovní život? Jak žijí duchovně běžní Tibeťané?

Nejsem buddhista a i když se o východní filosofie zajímám, za tak krátkou dobu jsem nemohl všemu porozumět. Mohu jen popsat, jak to na mne vše působilo. Byli jsme v Tibetu v době hlavních buddhistických svátků a nabyl jsem dojmu, že věřících buddhistů je v Tibetu opravdu dost a že dodržují i řadu rituálů – a to nejen starší lidé, ale i mládež. Okolo místních klášterů jsme vždy potkávali i řadu poutníků. Ale nemohu posoudit, nakolik běžný člověk skutečně studuje a chápe učení Buddhovo a jestli návštěva buddhistických chrámů také není jen formálním pomodlením se k oblíbeným bohům (tibetský buddhismus kromě Buddhy uctívá i místní tradiční bohy a bůžky).

Ale pokud jsem měl možnost sledovat místní obyvatelstvo při čchamových tancích tak vím, že buddhistická tradice je tam živá, nejedná se o něco vyumělkovaného nebo něco, co je určeno jen pro pobavení cizinců. Je to něco, co bytostně patří k místním buddhistickým klášterům a místní lidé tomu dobře rozumí a baví se při tom. Často na rozdíl od nás, protože my jsme si museli nechat vysvětlit příběh, který se tancem znázorňuje.

Přivezli jste nějaké poselství z cest pro naše lidi?

Možná bych každému řekl: važme si všeho, co máme doma! Při cestě do Tibetu a Nepálu jsme si všichni na vlastní kůži vyzkoušeli, že i takové na první pohled běžné věci, nad kterými se u nás ani nezamýšlíme, jako je třeba tekoucí voda, asfaltová silnice, pravidelný úklid popelnic, dostatek jídla a lékařské ošetření ještě zdaleka nemají všichni lidé na světě. A v Tibetu a Nepálu tyto výdobytky užívá jen mizivé procento obyvatelstva.

Autor: Jiří Kohout

4.9.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

OTEVŘENÁ VRATA a novou dlažbu uvidí na první pohled zájemci, kteří se chtějí podívat do tachovského muzea nebo klášterní zahrady.
36

Muzea na Tachovsku nabízí ucelený pohled na historii

V kině Mže promítnou opět neprofesionální filmovou tvorbu

Tachovské kino Mže promítne neprofesionální filmovou tvorbu

VIDEO: Lyžařská sezona na Špičáku zřejmě o víkendu skončí

Špičák - Do neděle 26. března se bude určitě lyžovat v největším železnorudském areálu Ski&Bike Špičák.

Karolína Strapková si z Humpolce přivezla titul mistryně republiky

Tachovsko – Talentovaná Karolina Strapková z klubu Lukostřelci Českého lesa se od víkendu stala nositelkou titulu Mistryně České republiky v halové lukostřelbě. Ve dnech 18. a 19. března se do Humpolce sjeli lukostřelci kategorií starší a mladší žáci z celé České republiky, aby zde dva dny zápolili v halové lukostřelbě.

Pod Vysokou odstartuje v neděli Memoriál J. Machta

Tachov – Třetím závodem pokračuje v neděli 26. března seriál KERMI Běžec Tachovska 2017.

FOTO: Přivítali pět nových občánků

Chodský Újezd – Nové občánky přivítali na radnici v Chodském Újezdu.

Předvolební speciál deníku: Jak splnila vláda své sliby?

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies