„16. července, 9.40 hodin. Snad bylo přeposláno, že jsem Alpy nezvládla, několikrát jsem se vyčerpaná prudkým dlouhým stoupáním musela vracet pět kilometrů, protože silnice se stala nájezdem na autostrádu, kam nesmím, ani s oranžovou vestou a cestičkou v trávě bych přes kameny nepřejela. Tyhle pasti mě vyčerpaly i psychicky. Dřina nanic! Už jsem brečela a chtěla domů. Nakonec přesun vlakem do Francie do Belfort. Na dnes spánek v Saulmot. Nechci do Villersexel. Nevím, je horko. Služby horší a dražší. Zdravím J. Ditricha z Chebu. Jel to celé na kole i zpět. V Čechách cvičně tahal káru. Jedinej ví, co to obnáší. Já zas vím, co je to s károu ujet 50 km. To bych nedokázala. Smekám.“

16. července, 14.08 hodin. Už můžu srovnávat. Německo čisťounké, uspořádané, upravené… Švýcarsko podobné Jeseníkům, nebo kolem Železné Rudy, nebo Volar. Navíc pořád cinká. Krávy, ovce, závory, kostely… Méně upravené domy. Pak Alpy a jezera, ale to potřebuje prachy! Dobrá voňavá večeře pro mě neúnosná! Francie – paneláky jako u nás, všude načmáráno, poházené věci i odpad, jako doma. Lidé všude stejní, dobří, laskaví, ochotní pomoci, ale i samolibí nafoukanci jako u nás. Přejezd vlakem příjemný. Vedro, snažím se.“