VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Poválečný život v dopisech amerického vojáka

Planá – Několik poválečných měsíců pobyl se svojí jednotkou v Plané příslušník vojenské policie (MP) 16. obrněné divize U.S. Army Bob Lemmons.

7.5.2011
SDÍLEJ:

Náměstí Republiky v Plzni 6. května 1945. Bob Lemmons (na tanku) při likvidaci ostřelovačůFoto: Archiv Kathy Hoffman

Posílal odtud své ženě domů do Cincinnati dopisy, ve kterých popisoval život vojáků i život civilistů na západě Čech. Dopisy včetně fotografií laskavě poskytla jeho dcera, paní Kathy Hoffman, která se loni zúčastnila oslav osvobození v západních Čechách. Její poznámky jsou uvedeny tučně.

Neděle 13. května 1945, Československo:

„Moje drahá ženo a synu. Jak se máš ty a Bobby? Tohle je první příležitost, kdy můžu psát. Vím, že jsi musela být znepokojená, ale prostě to jinak nešlo. Ty rukavice, co jsem ti poslal, jsi nedostala, že ne? Budu muset nahlásit jejich ztrátu, byly pojištěné.

Byli jsme pořád v pohybu, a to je jeden z důvodů, že jsme pořád byli tak zaneprázdněni. Zdálo se to nekonečně dlouho, než jsme opustili Francii. Putovali jsme přes celé Německo a část Československa. Nikdy jsem neviděl takovou zkázu ,jako v Německu. Mimochodem, Norimberk bylo hlavní sídlo Gestapa a měla bys to město vidět. Je kompletně zničeno.

Je tam několik hodně velkých stadionů. Je tam jeden zvlášť velký, který dokonce nestihli dokončit. Norimberk byl hodně velké město. Musel být svého času velmi pěkný. Jeli jsme okolo něčeho, co připomínalo operu. Sedadla byla ze zeleného a červeného plyše. Je to ostuda, že všechna ta nádhera, která existovala v těchto zemích, byla proměněna v ruiny.

Po těch pár dnů, co jsme tam byli, bylo velmi teplo a těla, která ležela pod troskami, strašně zapáchala. Když němečtí obyvatelé začali tato města čistit, často proklínali starého Hitlera. Je to všude stejné, kamkoliv přijdeš. Nic než ruiny. Lidé bloudí kolem jako omámení. Je to strašné muset existovat tak, jako musí většina z nich, ale přivolali si to na sebe sami. Je mi líto těch malých dětí. Musí trpět pro něco, s čím nemají nic společného.

Můžeš vidět malé děti bezcílně bloumat kolem. Jejich rodiče byli zabiti při náletech.

Nyní, jak jsi pravděpodobně četla v novinách, 16. divize obsadila Plzeň v Československu. To bylo opravdu něco. Nikdy předtím jsem neviděl tolik Nácků. Docela dost nás ostřelovali. Měli jsme dost povyražení a nestydím se říci ti, že se mi klepala kolena, když to poprvé začalo.

Jsem rád, že teď už je po všem.

Jsme pořád v Československu, ale ne v Plzni.

Dostal jsem všechny tvé minulé dopisy a pokusím se odpovědět na všechny tvé otázky.

Tak Bobby se rád motá okolo šicího stroje? Zdá se že je po tátovi. Já jsem taky vždycky něco dělal, že?

Ptala jsi se, jestli všechny šaty, co nosíme, se dají vyprat. Ano, všechno se dá prát, i naše vlněné hadry. Pereme je stejně jako všechno ostatní naše oblečení. Popravdě, jednoho dne jsem vzal košili a kalhoty dolů k potoku a vypral jsem je, a potom jsem se v tom potoce vykoupal. Nyní ty kalhoty jsou mezi dvěma dekami a já na nich spím. To je pomůže vyžehlit.

Dobrá, zlato, co jsi dělala, když jsi slyšela, že ta velká válka skončila? Zrovna jsem řídil dopravu, když jsem slyšel tu zprávu. Někteří vojáci spustili trochu jekot, ale většinou byli v klidu. Předpokládám, že to cítili podobně jako já. Nebyl jsem tím nijak znepokojen, všechno, co jsem chtěl, bylo prostě někam jít a trochu si odpočinout. Všechno to bylo občas velmi vyčerpávající.

Teď je Den matek, že? Doufám, že jsi ho strávila hezky a že jich ještě hodně hezkých prožiješ. Vím, že Bobby ti přál totéž.

Doufám, že máma nemá o mne strach. Jsem v pořádku, cítím se dobře. Řekni jí, že tady není čeho se obávat, pokud je mi známo. Není doma něco v nepořádku? Musí mít nějaký problém, když je tolik nervozní. Předpokládám, že to, že Joe nastoupil do armády, přispělo k tomu, že onemocněla.

Zajímalo by mě, jak si vede Joe u námořnictva. Doufám, že se mu to líbí. Je Frances raději, než když byl v Baltimoru? Minimálně má přehled o tom, co většinu času dělá.

Dobrá, miláčku, pro teď budu muset končit. Hodně a hodně lásky a polibků.“

Část dopisu napsaného v Plané 24. května 1945:

„Nyní už víš, proč jsme byli tak zaneprázdněni. Přesun obrněné divize a celé její výzbroje byla docela velká práce.

Tady se musím na chvíli pozastavit. Přišla ke mě malá dívka s matkou. Ta máma mi řekla o svých problémech. Její 13letý syn, jak se zdálo, byl velmi nemocný a musel být převezen do nemocnice. Matka přišla na MP se žádostí o pomoc. Byla bys překvapena, jaké všechny různé věci byly po nás požadovány. Každý chodil se svými problémy na MP. Předpokládají, že rozumíme a umíme všechno vyřešit, bez ohledu na jazyk, kterým mluví. Němci, Rusové, Francouzi, Češi a všichni ostatní očekávají pomoc od MP.

Právě jsem dostal zprávu , že MP, kterého jsem poslal vyřešit problém toho nemocného chlapce, řekl, že ten chlapec byl sanitkou odvezen do nemocnice. Doufám, že Němci ocení některé ty věci, které pro ně MP dělá.

Je tu hodně německých vojáků, propuštěných z armády, kteří se vracejí do tohoto města.“

Toto je dopis napsaný v pondělí 28.května 1945 v Plané:

„Ahoj zlato! Jak se máš ty a Bobby? Já se mám perfektně. Teď je 11:10 večer. Docela pozdě pro mne na psaní, zvlášť když jsem dnes ráno vstával ve 4:30. Měl jsem začít psát trochu dřív, ale víš jaký jsem. Vždycky se po cestě někde zdržím. Asi si pamatuješ, jak jsme bydleli na Augustine Street. Jak jsem říkával, že jdu na malou procházku a budu hned zpátky. Potom jsi se podívala ze dveří a já jsem stál u Miemanů a kecal.

Měl jsem včera v úmyslu ti napsat o starém kostelu, kam jsme zašli. Zvenku nevypadá, že je v moc dobrém stavu. Vnitřek je přesto opravdu nádherný. Má všechny možné barvy. Jsou tam velmi pěkné náboženské malby. Na zadní zdi je několik starých dřevěných berlí, některé malé, které patřily dětem. Nedokázal jsem zjistit historii těch berlí, ale předpokládám, že patřily mrzákům, kteří byli zázračně uzdraveni. Byl to kostel Svaté Anny. Je to blízko Chodové Plané v Sudetech. Dnes jsem navštívil Mariánské Lázně. To město je proslaveno po celém světě svými slavnými léčivými prameny. Je tam také mnoho nemocnic. Jsou to německé nemocnice pro jejich vojáky. Je to opravdu nádherné místo.

Dostal jsem dneska ten dopis, kde mi píšeš, že jsi dostala ty rukavice. Už jsem si nemyslel, že je někdy dostaneš. Jsem taky zvědav, jestli ti budou, ale jsem docela jistý, že ano. Bobbyho ruka je pro ty rukavice příliš malá, že?

Slyšela Frances něco o Joeovi v poslední době? Co říká Joe o námořnictvu? Já si pořád myslím, že je blázen, když šel i když nemusel.“ (Joe byl mého táty bratr a měl 2 děti.)

Toto je část dopisu napsaného ve čtvrtek 31. května 1945 v Plané:

Má drahá ženo a synu, já jsem právě dostal 5 dopisů datovaných 18., 19., 20., 24. a 25. května. Pršelo celou noc a déšť padal i celé ráno.

Tady je (nebo byla) dnes nějaká náboženská slavnost. Byla to katolická záležitost. Měli dva oltáře postavené přímo na náměstí. Napřed byla bohoslužba v kostele a pak lidi vypochodovali ven a konaly se malé bohoslužby venku u oltářů, napřed jedna a pak druhá. Děti byly oblečeny v bílém. Připomínalo to nějaké první přijímání u nás doma. Udělali jsme pár fotek z těch bohoslužeb a jestli vyjdou dobře, tak ti je pošlu.

Ty bohoslužby byly konány za účelem prosby o ochranu proti bouřkám. Z toho usuzuji, že tady musí mít nějaké velké bouřky.

Ano, můj výlet na velitelství Gestapa byl svým způsobem zajímavý. Byli velmi důkladní ve svých metodách. Měla bys vidět některé fotografie, na kterých nacisté dokumentovali svou vlastní špinavou práci. Na tom velitelství byla kompletní fotolaboratoř a obsahovala tisíce snímků zobrazujících všechno možné. Zdá se, že se bavili vším tím neštěstím a utrpením. Já si jenom přeji, aby bylo umožněno celému světu (včetně nacistů) navštívit jejich koncentrační tábory. Lidé nikdy nepochopí brutalitu nacistů, dokud neuvidí ty věci na vlastní oči. Starý Hitler by měl to velitelství Gestapa vidět teď. Cítil by se trochu deprimovaný. Mnoho z následovníků jeho čisté rasy je pohřbeno pod tím, co zbylo z toho místa.“

Toto je část dopisu, kterou táta napsal 7. června 1945 v Plané. V Mariánských Lázních se konala show pro vojáky US Army. Objevila se tam slavná operní zpěvačka Grace Moore. Táta píše:

„Celá divize dostala pozvání k návštěvě. Říkali, že představení bylo velmi pěkné. Ona, Grace Moore, s nimi hovořila. Říkala že je utahaná. Musela se zúčastnit tanečků a potom následující den opět inscenovat další představení. Stěžovala si na důstojníky, že se jí vždy vnucovali.

Důstojníci měli pro sebe na dnešním představení rezervovanou sekci. Přesto je snad lepší, že jsem tam nebyl. Zažil jsem dnes docela hrůzu. Bylo to tak: Víš, ti lidé tady pozorují armádní vozidla a tanky, valící se kolem, tak, jako by je nikdy předtím neviděli. Malá dívenka,asi 5–7letá, se vyřítila zpoza jednoho tanku právě do cesty dalšímu. Spatřil jsem jí právě včas a chytil jí za vlasy. Měla vlasy po ramena a byla to jediná věc, kterou jsem mohl zachytit, když se vrhla do ulice. Skoro jsem jí strhl vaz, jak jsem ji odtáhl z cesty tomu tanku, ale zafungovalo to. Tři ženy stály vedle a viděly to. Ječely a křičely. Už si byly jisté, že je vyřízená. Když jsem převedl tu holčičku přes ulici, ty ženy se smály a začaly něco povídat. Samozřejmě jsem nerozuměl, co říkají, ale předpokládám, že to bylo v pohodě.“

Toto je část dopisu, který psal táta v Plané 13. června 1945:

Mluvili jsme s nějakými lidmi a ti říkali, že tady okolo na kopcích byly 3–4 stopy sněhu. Já jenom doufám, že tu nebudu ještě v zimě, abych to viděl.

Tak Bobby je už docela karetní hráč, že? Vsadím se, že může udělat tu hru velmi zajímavou, vzpomínám si, jak hrával karty Tommy. Rozdával by karty každému.“

(Tommy byl tátův synovec)

„Myslím, že bylo také pěkné od té dívky v Plzni, že mi dala tu fotku. Mohli jsme od nich tehdy dostat cokoliv. Byli dosud velmi šťastni z osvobození.“ (Táta píše o fotografii, kde je na náměstí Republiky na tanku a střílí na ostřelovače. Fotka pochází z 6. května 1945.)

„Co se týká zbraní, měl jsem připraveno všechno, od ručních granátů po bazuky. Měl jsem na sobě boty a všechno po několik dní v té době, kdy vznikla ta fotka. V té chvíli, kdy ta fotka byla pořízena, jsem si už dva dny nezul boty. Prošlo 12 dnů, aniž bychom si svlékli uniformu. Také jsem byl 15 dnů bez možnosti se umýt. Nikdo se také o koupání nestaral, měli jsme více důležitějších věcí na práci.

Ostřelovači nám působili mnoho nesnází, ale my jim taky. Popravdě, vím o dvou z nich, kteří už nikdy nikomu neublíží. Byli jsme proti nim v nevýhodě. Ti špinaví skunkové byli oblečeni v civilních hadrech. Ze začátku jsme nevěděli, o koho jde, ale jak okolo tebe začnou létat kulky, rychle pochopíš o co jde. Dostali jsme ty ostřelovače z té budovy, na kterou je namířena hlaveň tanku. Válka zde skončila, ale boj určitě ještě ne. Bude to trvat nějaký čas, než bude vše vyčištěno od všech skutečných nacistů.“

Toto je část dopisu, který psal táta 5. července 1945 v Plané:

„Drahá ženo a synu, musel jsem vstávat ve 4:45 dnes ráno. My, čtyři z nás, jsme šli do akce s několika českými vojáky. Hledali jsme nacisty, esesáky a prostě všechny, kdo se zdáli být ještě pronacisticky zaměřeni. Chytili jsme 30 mužů. Byli zavřeni a budou předáni soudu za činy, které spáchali během války. Ptali jsme se jich, jestli mají nějakou vojenskou výzbroj. Samozřejmě řekli ne. Prohledali jsme jejich domy a našli spoustu věcí. Mnoho těchto věcí bylo amerických. Našli jsme uniformy, samopaly, nože, maskovací sítě, boty a všechny možné části oblečení. Když jsme ty muže odváděli, jejich ženy naříkaly. Byl tam pouze jeden případ, kdy mně bylo někoho líto. Byl tam mladý pár, doktor a jeho žena, a jejich kudrnatý malý syn. Bylo mu okolo dvou a půl roku. Když jsme prohledávali dům (pouze já jsem si po celou tu dobu hrál s dítětem), zdálo se, že ti lidé to ani nevnímají. Chovali se jako by na to byli zvyklí. Když jsme sebrali toho muže, požádal, aby se mohl rozloučit s ženou a dítětem. Ten chlapec začal plakat. Chtěl jít s otcem. Na člověka to působí špatně, ale musíš mít na vědomí, že to není tak dlouho, co tentýž chlápek mířil zbraň naším směrem a snažil se nás oddělit od našich rodin. Možná že ho pošlou zase zpátky domů, ale silně o tom pochybuji.“

Toto je část dopisu,který táta psal 3. srpna 1945, což bylo páté výročí svatby mých rodičů. Je psán v hotelu Golf v Mariánských Lázních. On a další dva MP´s byli na týdenní dovolené. Toto je asi můj nejoblíbenější dopis, a až ho budete číst, pochopíte proč.

„Minulý rok touhle dobou jsem byl doma na dovolené. Přál bych si, aby to bylo letos stejně. Jsem příliš daleko od domova. Chci být blízko tebe. Občas, když myslím na domov, na tebe a Bobbyho, jsem trochu sklíčený. Víš jaké to je, viď? Musíme si vynahradit celý ten ztracený čas, až se dostanu domů, že?

Je tu ještě jedna věc, kterou chci. A to je malé děvčátko. Chtěl bych mít malou holčičku, ty ne? Bobby už bude dost starý, aby s ní mohl chodit na procházky. Myslíš, že by se mu to líbilo? Myslím, že zatím je to pouze hodně snění, ale tak nějak bych to chtěl.

Dobrá, miláčku, doufám že máš dnes nádherný den a že ta další výročí už budeme vždy slavit spolu. Nepracuj tak moc a ani se tolik neboj.

Moc a moc lásky a polibků vám oběma.“

Toto je část dopisu, který psal táta 24. srpna 1945 v Plané:

„Ne miláčku, vojáci neoslavovali konec války. Je to docela zábavné, ale pouze vypadali trochu víc uvolněně, to je všechno. Byli stejně tak rádi, že je po válce, jako kdokoliv jiný, ale z nějakého důvodu si člověk nemůže připadat jako při oslavě. Předpokládám, že by to bylo jiné, kdybychom byli všichni zpátky ve Státech. Všechno, co mě teď zajímá, je dostat se z armády. Snad to nebude dlouho trvat.“

Toto je část dopisu, který táta napsal v sobotu 25. srpna 1945 v Plané:

„Dnes ještě nepršelo. Obloha je nyní hodně tmavá, tak myslím, že denní spršce neujdeme. Dnes ráno jsem měl ošklivou práci. Malý chlapec, šestiletý, sjížděl z kopce ve svém vozíku. Vyjel ze dvora a rovnou na silnici. Vozík najel do velkého armádního náklaďáku. Výsledkem byl silný otřes mozku, tři hluboké rány na hlavě, horní zuby vyražené a pravý kyčel zlomený. Nebyl jsem už potom v nemocnici odpoledne ani večer. Doktor říkal, že jsou pochybnosti, jestli to přežije. Šel jsem to říci jeho matce, ale zjistil jsem, že již zemřela. Jeho otec byl doma, tak jsem mluvil s ním. Řekl, že má devět dětí a jestli jedno zemře, že se zas tak moc nestane. Popravdě, řekl, že by se mu vedlo o hodně lépe, kdyby zemřely všechny. Dovedeš si představit otce, který řekne něco takového? Zítra se pojedu podívat, jak si ten malý kamarád vede.“

V dopise o pár dní později táta píše, že ten malý chlapec zemřel.

Toto je část posledního dopisu, který táta napsal z Plané. Je psán 2. září 1945, do Německa dorazili 4. září. Píše:

„Dobrá, zlato, vypadá to nejspíš, že budu v okupační armádě. Předpokládá se, že dnes budeme přiřazeni ke 4. obrněné divizi. Zkoušel jsem to posoudit z různých úhlů a dospěl jsem k názoru, že být v okupační armádě není to nejhorší. Kdybych byl nyní poslán domů, měl bych velkou šanci, že budu přesunut do Pacifiku. Kdybych byl ve Státech, dostal bych 30 dní dovolenou a potom bych se musel hlásit zpět k výcviku. Musel bych zůstat v armádě, dokud nedosáhnu dost bodů k tomu, abych byl propuštěn. Tam ve Státech dostanu pouze 1 bod za měsíc. Jestliže obnoví znovu bodový systém, budu mít 47 bodů. Když dostanu 1 bod za měsíc a potřebuji dalších 40 bodů, tak si to sama spočítej. Když zůstanu tady, dostanu dva body za měsíc a počítám, že kluci tady budou mít dobrou šanci buď k nějaké rotaci, nebo ke snížení bodového plánu pro propuštění. Až se vrátím do Států, chci být propuštěn a ne trávit další čas v armádě. Vím, že bych chtěl být už doma stejně tak jako ty si to přeješ, ale musíme čekat a uvidíme, jak to dopadne.

Neboj se o mne, zlato, jsem v pohodě a nějak se protluču, ať mne pošlou kamkoliv.“

Táta se vrátil do USA a byl propuštěn z armády na konci března 1946. Naneštěstí, když se vrátil domů, Bobby měl zrovna spálu a celý dům i se všemi jeho obyvateli byl v karanténě. Nikdo kromě doktora neměl povoleno tam vstoupit. Táta prohlásil, že mu nic nemůže zabránit se vrátit k rodině a i přes zákaz šel domů. Můj bratr se uzdravil a byl v pořádku. Tehdy to jistě nebylo moc k smíchu, ale pamatuji se, že když o tom máma s tátou vyprávěli, smáli se tomu. Ovšem to bylo o mnoho, mnoho let později.

Překlad: Pavel Nutil

Autor: Jiří Kohout

7.5.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Nejdelší vlasy
5

Kraj rekordní a kuriózní

Ilustrační foto.

O víkendu startuje okresní přebor

AKTUALIZOVÁNO

FOTO, VIDEO: Ulicemi Tachova tekla nafta, skvrna se táhla devět set metrů

Tachov – Skvrnu vyteklé nafty v délce několika stovek metrů museli ve středu dopoledne likvidovat hasiči ve spolupráci s silničáři v centru Tachova.

Zemřel Robert Gilbert, velitel jednotky, která osvobodila Domažlice

Domažlice – V pátek 11. srpna zemřel ve věku 102 let Robert Irvine Gilbert. Americký veterán, který se v roce 1945 aktivně podílel na osvobození Domažlic. Robertu Gilbertovi byl v loňském roce jmenován čestným občanem Domažlic.

FOTO: Černobílá kafírna nabídla pouťové koláčky i kávu

Kladruby – Uplynulý víkend patřil v Kladrubech pouti. Tradičně už ji město Kladruby pořádá na několika stanovištích, kde si každý návštěvník pouti najde to, co je mu nejbližší.

Pěstujeme olivy

I u nás se dají vypěstovat olivovníky. Můžete je mít i doma, vždyť naprosto nejlepší pro naše podmínky je jejich pěstování v květináčích. A tak se jich nebojte a pojďme společně na to.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení