SERIÁL: Tachovsko v pátek dopoledne: všude se seká

Tady začíná první etapa letního seriálu, při které chce pisatel tohoto článku pozorovat dění podél hranic tachovského okresu. Postupně obejdeme Tachovsko podél hranic s ostatními regiony ve směru hodinových ručiček. První etapa vedla z broumovského přechodu do Dolního Kramolína. Pokud vše půjde hladce, poslední etapa povede z Branky právě na Broumov. Ale to až někdy v září. Mezitím nás čeká zhruba dvanáct až čtrnáct dalších úseků, tedy dvanáct až čtrnáct reportáží o tom, co se právě v onu dobu dělo na onom úseku.

První kilometry

Zapínám GPS a vydávám se po silnici, způsobně vlevo, směrem k obci Broumov. První kilometr mi trvá 9:19 minut, druhý je o něco rychlejší. Jinak jsou první kilometry docela nuda. Sice pěkný les kolem, ale silnice šedá přede mnou i za mnou, auta, kamiony, jinak klid.

Po třech a půl kilometrech přicházím do Brounova. I tady je klid, vcelku liduprázdno. U prvního (vlastně posledního – jdu totiž v protisměru) zastavení nové naučné stezky údolím Hamerského potoka sestupuji ze silnice. A doposud nudná cesta se rázem stává zajímavou.

Stezka sice není dlouhá, ale nabízí zajímavé přírodní scenérie, pěkné pohledy do krajiny, památnou dubovou alej, památný jasan, u kterého je mimochodem pohodlné a útulné posezení. Jako relaxační procházku, provázenou v tomto období zpěvem ptáků, mohu cestu údolím Hamerského potoka jedině doporučit. Ale pozor. Ruiny rozpadajícího se mlýna mohou vybízet k průzkumu, skrývají však nebezpečí v podobě hlubokých betonových jam u bývalého náhonu. Takže i na romantické naučné stezce je třeba dbát na opatrnost.

Všude se seká tráva

Obcházím po stezce Broumov a na rozcestí opět odbočuji na hlavní silnici. Po pár stech metrů vidím oranžový silničářský traktor s ramenem zasunutým do příkopu. Seká trávu.

„Dneska mám na starosti úsek mezi Zadním Chodovem a Broumovem,“ vysvětluje mi ochotně řidič traktoru Josef Greguš.

Trávu v příkopech musí posekat v obou směrech, tedy do Broumova i z Broumova do Zadního Chodova. „Počítám, že to zabere celou šichtu,“ říká silničář, mává a pokračuje v práci.

A já pokračuji v cestě. Ta svižně ubývá, je hezky, není parno a jde se pohodlně. GPS mi ukazuje průměrnou rychlost přes šest kilometrů, což je slušné.

Také v Zadním Chodově se seká tráva. Kolem rybníku ukusuje pažit rotační buben vedený mladou ženou, za ní starší pár s hráběmi a kárkou plnou čerstvé trávy. O kus dál, kolem benzinové pumpy, operuje muž s motorovou kosou.

Přisedám si u pumpy na dřevěnou lavici naproti muži, který popíjí kávu. Vedle je zaparkovaný traktůrek se sekačkou. „Sekal jsem dneska fotbalové hřiště,“ vysvětluje muž, který říká, že tráva v těchto dnech roste jako o závod. Upíjím ze své zásoby vody se šťávou a vyprávím o tom, proč jsem na cestě. A můj společník zase vypráví, jak chodí rád do přírody kolem Výškova, Michalových Hor a Lazurového vrchu. „Před mnoha lety jsme tam prolézali a byly tam obrovské prostory,“ vypráví muž o jeskyních pod Lazurovým vrchem. „Příroda je tady nádherná, mám ten kraj rád. Potkal jsem kdysi u Michalových Hor pána, který mi vyprávěl, že se tady vyskytují také orchideje. I když se v rostlinách zas tak moc nevyznám, ohromně mě to zajímá,“ dodal muž.

Po chvíli se loučím, musím pokračovat dál. V dálce je slyšet další motorová sekačka. Když přicházím o pár minut později ke Kyjovu, slyším pro změnu cirkulárku, v Kyjově opět sekačku. Prostě, všude se dnes seká tráva…

Poslední část etapy

Cestu z Kyjova do Chodové Plané proklínám. Ne že by byla ošklivá, naopak. Vede pěknou krajinou s lesy, rybníky. Ale ty pitomé kamiony. Jezdí jich opravdu dost a už se těším, až budu v Chodovce.

Co si asi tak dát jako občerstvení, když máte v nohou skoro čtrnáct kilometrů a potřebujete trochu svlažit útroby. V Chodové Plané jedině chodovoplánské pivo. Popíjím dobře ošetřenou jedenáctku ve stínu před jednou z místních hospod. Hovězí na žampionech, nabízené na tabuli, mě láká. Ale kdybych si ho dal, už bych se asi nezvedl. Stačí jen ten tekutý chléb.

Po hlavní silnici se valí jedno auto za druhým. Chodkyně na protějším chodníku se bezradně rozhlíží a trvá to několik minut, než může bezpečně přejít. To jsem zvědavý, jak plánovaný obchvat centru městyse ulehčí.

Do cíle etapy zbývá urazit posledních pár kilometrů po červené turistické značce do Dolního Kramolína. Zpočátku to jde hladce, pak se ale cesta stáčí a stoupá pod vrchol Kamenného vrchu. Sípám, hekám, mám pocit, že to se mnou šlehne, ale nahoře se vydýchávám a jsem o to šťastnější, že to mám za sebou.

Na louce mám problém najít červenou značku. Pár výšlapů mám za sebou, a tak vím, kde hledat, ale stejně je to problém. Tráva vysoká, větve popadané, nachodím o pár desítek metrů víc, než červenou skutečně objevím. Pak už to jde hladce až do Dolního Kramolína.

Ve vesnici je klid, kolegyně se služebním autem už na mne čeká a já těžce usedám a míříme do redakce.