I když let přes Londýn do Tokia trval čtrnáct hodin, všichni se těšili na to, co vše v zemi vycházejícího slunce zažijí. „S mojí spolužačkou jsme bydlely na dívčí koleji, kde nikdo nebyl příliš zvyklý na evropanky. Ostatní holky na nás koukaly, nevěděly, co od nás mohou čekat za chování. Naši dva spolužáci zas obývali kolej pro chlapce,“ sděluje své první zážitky Majda.

Ovšem ledy se brzy prolomily. „Japonské studentky, vlastně Japonci obecně, mají problém s anglickou výslovností, takže jsem jim pomáhala s úkoly z angličtiny. Naoplátku mi půjčily notebook, abych mohla psát do České republiky,“ popisuje stážistka mezinárodní spolupráci. Ve škole čtyřka z Čech vařila na ochutnávku česká jídla. „Japonci se mohli utlouci po knedlíku,“ směje se stážistka.

Během pobytu studenti absolvovali již sestavený program. „Navštěvovali jsme tři školy, učili se vařit tradiční japonská jídla a samozřejmě i obsluhovat v restauracích,“ vyjmenovává Majda a vzápětí dodává: „V rámci programu jsme navštěvovali památky a různá zajímavá místa.“

Mimo sestavený plán Majda přijala nabídku pracovat pět dní v hotelu. K jejímu překvapení se dostala do hotelu Hilton právě v Tokiu. „Jedním slovem – obrovský zážitek,“ tvrdí studentka. „Nejdříve mě provedli celým komplexem Hiltonu. To se nikomu jen tak nepoštěstí,“ chlubí se Majda.

Vyzkoušela si i obsluhovat, což není pro nové tváře hotelu obvyklé. „V Japonsku začínáte od nuly. Když jde někdo pracovat do Hiltonu, má nejdřívé pozici třeba uklízeče, přestože vystudoval vysokou školu,“ poukazuje na neobvyklé pracovní zvyklosti. „Obsluhovala jsem hosty ve všech sedmi restauracích, které v hotelou jsou. Výhodou byla má plynná znalost angličtiny a pracovitost,“ řekla Majda.

Zažila pro nás Čechy nevšední přípravu jídel, kdy kuchař přímo před hosty připravoval rybu. Tu zpracovával ještě živou. „Když hotovou rybu položil na talíř, tak se ještě mrskala.“ Obdobný způsob přípravy pokrmů si zopakovala i u krevet. Zkusila si přípravu hned několika druhů suši. „Nejvíce mi zachutnalo suši ze sépie,“ řekla studentka a vyložila své plány na léto: „Chystám se na suši do Prahy, protože mi chybí, ale určitě nebude tak dobré, jako to připravené přímo v Japonsku.“

Ve volném čase společně se spolužáky navštívila bary, karaoke, prohlédla si město nebo spala. Protože Tokio je město techniky, mrakodrapů, bylo milým překvapením nalezení zeleného parku. „Objevili jsme ho za největší stanicí metra, kde denně projede asi šest milionů lidí,“ oznamuje Majda. „Byl to obrovský, nádherný park. Hezké zpestření jinak zastavěného města.“

Co Majdě ovšem v Tokiu chybělo, kromě přátel a rodiny, byl sport. „Závodně hraji volejbal. Občas jsem si šla zaběhat, hráli jsme baseball. Všude jinak byla fitness centra. Ty nemám v oblibě,“ sdělila Magda.

Jaký názor má po dvou měsících na Japonce? „Myslím si, že jsou úzkoprsí. Vše je pro ně tabu. Hlavní smysl života vidí v práci,“ popisuje Majda. Kontrastem pro jejich povahu je chování v metru. Přeplněné vagóny? Samozřejmost. Muž rozbíhající se, aby skočil do davu a dostal se tak včas do zaměstnání? Normální.

„I když cestovalo mnoho lidí, nezažila jsem, že by někdo kradl. Mohli jsme i usnout a nic se neztratilo,“ řekla stážistka. Zábrany Japonci odhazují v populárních karaoke barech. „Z prosklených karaoke boxů vidíte, jak lidi skáčou, blbnou, užívají si.“

„Kdybych mou stáž měla shrnout, tak to byly dva nezapomenutelné měsíce. Praxe se mi určitě v životě neztratí. Dostala jsem i několik certifikátů, což se mi bude hodit v mém profesním životě. A vzpomínky a zážitky jsou k nezaplacení,“ vyjmenovala Majda pozitiva stáže.