I když působí v belgické profi stáji Fidea a většinu svého času tráví právě v Belgii nebo na cestách s kolotočem závodů po celém světě, stále se hrdě hlásí ke Stříbru. V tomto městě žije také jeho rodina. A právě otec, Zdeněk Štybar starší, kdysi svého syna k cyklistice přivedl. Ostatně, více nám řekl v rozhovoru.

Pane Štybare, kdo přesně tedy Zdeňka k cyklistice přivedl a koho napadlo, že by mohl jezdit závodně?

K cyklistice jsem ho přivedl já. Že by mohl mohl jezdit závodně, to se samo vykrystalizovalo postupem času. Začali jsme jezdit bikros. V oddíle byl nejmladší a když jsme jezdili na tréninky, viděl jsem, že se vyrovnal klukům, kteří byli starší a vyspělejší. Měl velmi dobrou techniku od přírody a z toho jsem odhadl, že má k tomu talent a že by bylo správné se mu věnovat.

Od kdy jste se mu takhle věnoval?

Věnoval jsem se mu už od jeho tří a půl roku, takže můžeme slavit přes dvacet let závodní činnosti (smích).

A jak se váš syn dostal k vrcholové cyklistice?

Další, kdo mě přivedl k tomu, že Zdeněk má talent, byl Pavel Vršecký, legendární trenér z Dukly Praha. Ten si mě jednou zavolal a říkal, tomu klukovi se věnujte, z toho jednou něco bude. A samozřejmě je to trenér Vojta Červínek, se kterým jsme se potkali, když Zdendovi bylo asi čtrnáct let a zařídil, že Zdeněk šel k Pavlu Vršeckému do Dukly. Tam se rozvíjel dál.

Je někdo ve vaší rodině, po kom Zdeněk zdědil sportovní talent? Nebo je to vyloženě píle a houževnatost, které z něj udělaly světového šampióna a lídra žebříčku?

V naší rodině není nikdo, kdo by měl takový sportovní talent. Vyloženě se jedná o píli a houževnatost. K tréninku jsem ho nikdy nemusel nutit, naopak on nutil mne. Vždycky si přidával. Když měl v tréninkovém plánu sto kilometrů, přidal si jich třeba dvacet.

Významné závody vyhrával Zdeněk už v dětství. Věřil jste, že u cyklistiky zůstane, protože řada dětských talentů ztratí třeba ještě v juniorském či dorosteneckém věku motivaci, zájem?

Samozřejmě jsem v to doufal, protože od raného věku jsme se tomu věnovali a obětovali jsme jeho sportovní kariéře vše. Nejezdili jsme nikam na dovolené, všechny peníze šly na tréninky, na závody, tak jsem doufal, že u toho zůstane.

Jak jste prožíval jeho první úspěchy. A jak prožíváte jeho výkony teď, kdy už jsou stupně vítězů prakticky na denním pořádku? Nezevšednělo vám to trochu?

Každej úspěch je strašně příjemnej, milej. Když si uvědomím, co všechno tomu obětuje, že to má v Belgii složitější, než jeho soupeři, protože je tam na to sám. I když má nějaké zabezpečení u týmu, musí si jinak všechno řešit sám. Proto mu všechny ty úspěchy moc přeju.

Kdo bývá před startem a při závodě více nervóznější – Zdeněk, vy, nebo vaše paní?

Určitě já. Zdenda mi vždycky říká tati, já jsem nervózní z toho, že nejsem nervózní (smích).

Řešíte jeho závody, případně tréninky, přípravu, také když přijede domů, nebo se snažíte si od cyklokrosu odpočinout a věnujete se společně „obyčejným“ věcem?

Určitě to nejde, abychom to neřešili. Kdykoliv se spolu slyšíme, vždycky si máme co říct z obyčejného života. Ale samozřejmě řešíme i tréninky, přípravy materiálního zabezpečení a podobně. Za poslední dva roky se nám ale vůbec nepovedlo být spolu tak, že bysme si sedli jeden den celá rodina a udělali si výlet nebo prostě byli spolu a nic neřešili. Letos ale plánujeme nějakou společnou dovolenou. Chtěli bysme, ale nevíme, jestli to vyjde, Zdeněk má pořád mnoho klubových a sponzorských povinností.

Váš syn přináší vám i sportovní veřejnosti v posledních letech jenom radost. Ale bylo vám někdy v souvislosti se Zdeňkovou sportovní kariérou, jak se říká, hodně „ouvej“?

Jo, jo, jo. Ouvej nám bylo předloni v létě, když nemohl jednu nohu vůbec ohnout. Měl namoženou nohu z tréninku a pak dva měsíce nemohl vůbec trénovat. Nemohl běhat, jezdit na kole, pořádně chodit. Bylo to zrovna v době letní přípravy a letní příprava je základ celé sezony a když se nepovede, je to na sezoně znát. Také to tenkrát znát bylo a Zdeněk se dostal do tempa až v druhé části sezony. Loni měl letní přípravu jak z partesu, problémy se mu vyhýbaly a díky toku, že neměl zdravotní problémy, se mu sezona povedla.

Čím se cítíte být více – otcem, trenérem, manažerem?

Určitě nejvíce otcem, to je samozřejmé, ale trošku i trenérem a manažerem.