Sto třicet kilometrů zdolala pěšky parta nadšenců právě v těchto dnech. Společně vyrazili na druhý svátek vánoční z pražského Zličína a cílem byl zámek v Kořenu u nás na Tachovsku. Cesty si vybírali lesem, přes pole, občas pak šlapali po menších silničkách. 
A protože do cíle dorazili až 
v sobotu, museli někde přespat, jako třeba v autobusové zastávce. Pochod se šel už podvacáté čtvrté, a jak se všichni současní aktéři shodují, letos bylo počasí naprosto nejteplejší.

Jiné roky je potrápil sníh a brodili se po kolena v závějích. „Teď bylo krásně teplo, šel jsem jenom v triku," uvádí Matouš Horáček. Trasa je od začátku dána a mění se jen částečně. „Rok od roku nalézáme jen nějaké lepší zkratky." Akce je takovým přátelským vánočním pochodem a ze Zličína tentokrát vyšlo šest mužů. Dva to ale vzdali v průběhu cesty. Matouš Horáček, Matěj Sedláček a zakladatel pochodu Martin Hradílek spolu dorazili v sobotu večer do Olbramova a pak pokračovali do Kořenu. Matěj Dlask šel celou cestu samostatně, na jeden zátah a své putování si z cíle v Kořenu prodloužil dále do Plané. Také Matouš Horáček si trať protáhl a následující den došlapal až domů do Tachova. „Je to celkem nějakých sto padesát kilometrů," dodává Horáček s tím, že pochod jde už pošesté. O akci mu řekli kamarádi. „Bydleli na zámku v Kořenu, pověděli o historii pochodu a tak i naše partička začala chodit," říká o svých začátcích.

Nejhorší je sníh, 
dá se ale jít 
i v kraťasech

Nejnáročnější je podle něj mráz a hluboký sníh. Toho si v minulých letech užili dost, letos jim počasí přálo. „Je důležité mít něco nachozíno a dobré boty. Jeden kamarád, co nedošel, to vzdal právě proto, že neměl dost našlapáno a musel kvůli tomu skončit," pokračuje v líčení Horáček.

Důležité je také najít vhodné místo k přespání. „První noc se spí na Bušohradě kousek u Křivoklátu. Jde o pěknou autobusovou zastávku, má všechny stěny a je fakt luxusní. Druhou noc jsme spali u Krašovic, kde je u lesa starý fotbalový stadion," popisuje a dodává, že cíl je sice na Kořenu, ale spát bude jinde. „Dnes ulehnu pod Křínovem. Táborníci tam mají udělaný přístřešek," podotýká v sobotu večer v restauraci v Olbramově.

Pochod Praha Kořen má už svou bohatou historii. Největší účasti se těšil předloni. „To nás šlo nějakých osmnáct. Ne tedy všichni celou trasu. I tak je to dost. On se totiž pak těžko shání nocleh," vypráví Martin Hradílek a pokračuje v popisu, jak to vlastně před lety vše začalo: „Měl jsem tady v Kořenu kamaráda a ten vlastnil zámek. Shodou okolností ho před dvěma měsíci prodal. A toho kamaráda jsem šel na Vánoce v roce 1990 navštívit. A protože ten čas kolem Vánoc je takový depresivní a člověka to hrozně vyčerpává, tak jsem se potřeboval trochu osvěžit. Tak jsem šel, vůbec nevěděl kam a kudy a kde budu spát."

Postupně si trasu, jak říká, vypiloval a věděl přesně, kudy jít. Po několika letech napsal popis trasy a začal jí propagovat. „Pak se mnou začali chodit první chodci. Jeden dokonce celou trasu prošel jen v kraťasech a pil jen alkoholické nápoje. Letos se opět k pochodu odhodlal a ušel ho nonstop."

Jde o už zmíněného Matěje Dlaska. „On totiž nikdy nejel Pendolinem, tak dorazil právě až do Plané a jel s ním zpátky domů. Ale neobešlo se to v Plané bez následků. Navštívil bar v blízkosti nádraží a tam se ho nějaký štamgast ptal, zda má protézy. To byla reakce na jeho podlamující se nohy," komentuje s úsměvem na rtech Hradílek.

Všichni tři účastníci pochodu se také shodli, že jsou dnes ve výjimečně dobré kondici. „Bývají roky mnohem horší. Když je hodně sněhu, tak to se ani nedá popsat, o jakou jde námahu. Strašný… Záleží, v jakém stavu jste celkově, jak vás tlačí nohy. Postupně se ale člověk naučí, na co si má dávat pozor, jak co hned řešit a nezanedbávat to."

A jaká byla trasa pochodu? První den ušli 42 kilometrů ze Zličína přes Úhonice, Chyňavu a Nižbor do Bušohradu. V pátek šlapali 46 kilometrů přes Lejskův Mlýn, Liblín do Krašovic a v sobotu pak ušli závěrečnou etapu přes Pernarec, Strahov, Olbramov do Kořenu.