Světlo a krajina, to nás baví, 
příroda před fotografem neuteče

Dva fotografové se sešli na jedné výstavě v Plané. Soubor tematických snímků umístili do historické budovy z konce osmnáctého století, kde původně byla barvířská výroba. Dnes slouží jako cukrárna U kostela. Vladimír Petráček z Velké Hleďsebe se chopil tématu Hry se světlem a plánský Ivan Tomášek představuje téma s názvem Krajina. Celou atmosféru výstavy podtrhuje malebnost prostoru zmiňovaného domku s bohatou historií. Budova původně sloužila jako provozovna barvířské rodině Kuchenhartů, jejichž rod se barvířství věnoval pravděpodobně už od druhé poloviny 17. století.

Autoři snímků se fotografii věnují dlouhá léta a krom současné výstavy mají plány na pořádání další.

Jak dlouho se věnujete fotografování?
Vladimír Petráček (V.P.) Fotografií se zabývám od svých nějakých čtyřiceti let, tedy pětadvacet let.
Ivan Tomášek (I.T.) Fotím už od pěti let. První fotoaparát jsem dostal v roce 1960.

Co fotíte rád?
V.P. Toho, co člověk rád fotí, je hodně. Nerad ale fotím svatby a lidi. S lidmi a také se zvířaty je těžká a složitá práce při focení. Proto rád fotím krajinu. Ta neuteče, přijdete tam dvakrát, třikrát, čtyřikrát, počkáte si na správné světlo, mraky nebo počasí. Ať fotíte architekturu, stromy, vodu, to vám nikdo neodnese.
I.T. Nerad fotím lidi, jen rodinou fotografii. Mám spíše vztah k přírodě. Proto foto krajiny nebo detaily přírody. Krajina je to, co mne přitahuje. Proto i zde na výstavě prezentuji snímky pořízené na Šumavě.

Pamatujete se na své první pořízené fotografie?
V.P. První snímky byly fotografie rodinných příslušníků. Kvalita byla jedním slovem hrozná. Člověk byl rozčarovanej, že si koupil první zrcadlovku a nepovedlo se to, co by od toho chtěl hned. Je otázkou času a studia, než se to člověk naučí…
I.T. Nácvik na Spartakiádu na stadionu v Roudnici nad Labem foťákem Pionýr. Digitální jsem si pořídil až po roce 2000. Do té doby jsem fotil na kinofilm nebo na rozměr 6x6cm.

Máte tedy možnost srovnávat…
I.T. Digitál vlastně zkazil lidi. Nemusí nad pořízením snímku přemýšlet, jen cvakají. Když člověk ale fotil na film, musel více přemýšlet. Každý snímek, každá fotografie něco stála. Někdy by bylo dobré, kdyby ten, kdo fotí na digitál, si zkusil fotit na klasiku, na film. Pak by přemýšlel o každém záběru, jestli to má cenu vůbec fotit.

Přibližte čtenářům téma Hra se světlem.
V.P. Jde o starší snímky. 
S kolegou Tomáškem jsme si koupili baterky, svítilny a chodili po městě. Vše je pořizováno za úplné tmy na dlouhou expozici a dosvěcováno baterkami ze všech stran. Takové hrátky se světlem.

Kterých svých snímků si nejvíce vážíte?
I.T. Mám dvě fotografie, kterých si považuji hodně. Jednou je večerní snímek budovy opery v hlavním městě Norska Oslu. Pak je to snímek stěny té budovy. Stěna vypadá jako Braillovo písmo a je na ní stín člověka.

Jaký další počin do budoucnosti plánujete?
V.P. Máme v plánu připravit druhou výstavu. Pracovní název je Dva světy nebo Dva rozdílné světy. Chceme ukázat, jak rozdílné mohou být fotografické světy. Kolega Tomášek si vybral makrofotografii a já infrafotografii zachycující teplo.

Současná výstava v cukrárně U kostela v Plané je přístupná celý březen denně od 8 do 17 hodin krom pondělí.