VYBRAT REGION
Zavřít mapu

VIDEO: Svezli jsme se v kokpitu rychlovlaku

Tachov, Praha - Přes příbuzného jsem se dostal do kabiny rychlovlaku Českých drah Super City Pendolino

18.12.2008
SDÍLEJ:

Svezli jsme se v kokpitu rychlovlaku.Foto: DENÍK/Josef Holek

Zážitek to byl vskutku nevšední. Cesta se strojvedoucím Jiřím Svobodou začala v sobotu ráno na nádraží Praha – Holešovice. Přišel jsem k soupravě asi o dvacet minut dříve, abych vyzpovídal strojvedoucího. Přijal mne do kabiny, potřásli jsme si rukou a já se jej začal vyptávat. Dozvěděl jsem se, že maximální rychlost, kterou dnes pojedeme je sto šedesát kilometrů v hodině.

„Maximální rychlost, kterou Pendolino může běžně jezdit je ještě o čtyřicet kilometrů vyšší. Rychlostní rekord je snad okolo dvou set třiceti,“ řekl mi těsně před odjezdem strojvedoucí Svoboda.

Tlampač zahlásil, že cestující musí ukončit nástup, že rychlík je připraven k odjezdu. Připravil se i řidič. Zahoukal a pomocí pák se rozjel. Popsal mi i jednotlivé obrazovky a budíky, které jsou na mohutném, moderním a přehledném panelu před ním.
„Pomocí tohoto displeje vím, co se děje v každém voze. Také na něm vidím, jakou mám jet rychlostí. Tu si musim samozřejmě nastavit podle návěstidel. Vidíte, třeba nyní mi svítí návěstidlo, které mi říká, abych jel osmdesátkou,“ řekl mi strojvedoucí.
Během jízdy jsem chtěl také vyvrátit mýty o tom, že lokomotivy mají volant.

„Pendolino vedou koleje. Nemusim nic řídit. Vlak po výhybkách jede automaticky,“ sdělil mi strojvedoucí ve stanici Kolín.
Pokračujeme dál, do Pardubic, kde budu vystupovat. Mám ještě půl hodiny. Chci si celý vlak projít. Vycházím z kabiny a narážím na luxusní bar, kde sličná stevardka natáčí pivo a podává jej dvěma cestujícím. Popojdu do dalšího vozu a vidím při práci průvodčího. Mladý muž, černé, krátce střižené vlasy, dokonalý mundůr nesoucí znaky Českých drah a soupravy SC Pendolino. To byla první třída. Chci se podívat i do třídy druhé, jestli zaznamenám rozdíl v komfortu. Nikoliv. Sedačky jsou stejně kvalitní a polstrované jako v první třídě, jediný rozdíl je v barvě. Mezi vozy se prochází také velmi jednoduše. Stačí stisknout tlačítko a posuvné dveře se v tichosti otevřou. Procházím zpět směr kokpit. Na cestě se vyhýbám další blondýnce, která pracuje v Pendolinu jako stevardka. Právě bude rozvážet občerstvení. Přesně tak, jako v letadle.

Přišel jsem zpět do kabiny. Usednul jsem na pohodlném sedátku a udělal pár záběrů na zimní krajinu kolem nás. Sníh odlétával z kolejí ve vlnách. Za pár okamžiků kdosi klepe na dveře. Ano, stevardka.
„Dáte si k pití čaj, čokoládu, nebo kapučíno. Ze studených nápojů vám mohu nabídnout džus, minerálku, nebo limonádu,“ ptá se mne i strojvedoucího.
Já jsem si objednal jablečný džus, strojvedoucí Jiří Svoboda si dal kávu. Během minuty se stevardka vrátila a přinesla nám nápoje. K tomu nám přinesla croissant a sendviče.

„Já jsem z Karviné,“ utrousila ledabyle stevardka. Pak ještě prohodila se strojvedoucím pár slov a odešla zpět do kabiny.
Největší zážitek mě teprve čekal.

„Za chvíli přijedeme k zatáčkám a tam vám ukážu, co Pendolino v zatáčkách dovede,“ oznámil mi suše Svoboda.
Ano, přišlo to. Pendolino se naklonilo jako letadlo tam, zpět, tam a zase zpět a to vše rychlostí atakující sto šedesát kilometrů v hodině. Zážitek.
„To víte, jiné vlaky tady jezdí jen sto třicet, ale Pendolino se v zátáčce prudce nakloní a může jí projet právě sto šedesátkou, nehorzí nějaké převržení,“ informoval mě strojvedoucí.

Měli jsme rovinku, Jiří Svoboda mačkal tlačítko bdělosti a přitom jsme si zase povídali.
„Jezdím na dráze už od počátku sedmdesátých let,“ sdělil.

Když jsem se zeptal, jaký je rozdíl mezi řízením běžných souprav a soupravou Pendolino bylo mi řečeno, že obrovský.
„Pendolino řídíte lehce, nic nevrže, neskučí, neozývají se rány. Vše je v tichosti. Starší lokomotivy jsou také z valné většiny automatizované, ale ten klid tam není,“ pousmál se Svoboda, který s Pendolinem jezdí čtvrtý rok, tedy od doby, kdy byla Pendolina nasazena.

Pomalu se blížíme k Pardubicím, tedy nádraží, kde budu vystupovat. Strojvedoucí Jiří Svoboda se se mnou loučí, ale jen krátce, musí zase zpět do kabiny.
„Jedu až do Břeclavi, tam mě vystřídá rakouský kolega, který pojede až do Vídně. Po třech hodinách mi jej přiveze zpět a já pojedu zase do Prahy,“ stačil mi říct Svoboda. Pak jen usednul za páky a vyrazil.

Za pár minut jsem se vydal zpět do Prahy. Tentokráte expresním vlakem, na hlavním nádraží jsem vystoupil a tím jsem také své cestování zakončil.

Autor: Josef Holek

18.12.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Ilustrační foto.

Naši prvňáci už ve středu v Tachovském deníku, představíme ZŠ Mánesova

Dopravní nehoda auta pošťáků mezi Děčínem a Hřenskem.

Cena povinného ručení plíživě stoupá. Pojišťovny na něm tratí

FOTO: Rybník Regent u Chodové Plané na Tachovsku se připravuje na výlov

Chodová Planá - Hladina vody pomalu klesá a ryby se stahují k požeráku, kde je ještě hloubka. 

Superdebata Deníku: ptejte se Babiše a dalších lídrů

Pokud chcete ještě něco vědět před volbami od kandidujících stran, máte šanci se zeptat právě teď. Deník ji vašim jménem položí už ve čtvrtek 19. října, tedy den před parlamentními volbami, desítce lídrů politických stran při závěrečné předvolební debatě v sídle listu.

Draci se vznášeli nad Borem

LOUČKA ZA VĚŽÁKEM V BORU PŘILÁKALA DESÍTKY DĚTÍ, kteří přišly ukázat své umění udržet létajícího draka co nejdelší dobu ve vzduchu.

Startuje soutěž Chance být hvězdou. Točte a posílejte videa

Parádičky, skvostné góly. Bláznivý maskot, hluční fanoušci (a sličné fanynky). To všechno přináší fotbal. A právě dnes startuje soutěž, jež určí, kde najdete ty nejzajímavější borce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení