Zanedlouho odjíždí pracovník tachovského muzea Václav Chvátal na několikaměsíční výzkum židovských hřbitovů do jižního Finska.

Jak se vaše muzeum dostalo k tomuto tématu? Není to příliš daleko pro regionální muzeum?

Židovské dějiny je nutné vždy zkoumat v kontextu. Nelze se domnívat, že jedna oblast existuje sama pro sebe a nijak nesouvisí s oblastmi ostatními. Každá část židovských dějin - ať regionální či chronologická - je pouhým dílkem obrovské mozaiky, v níž zjednodušeně řečeno, vše souvisí se vším. To je také důvod, proč se naše muzeum už několik let podílí na výzkumu židovských památek ve východním Polsku, proto také letos vstupujeme do finského projektu. V neposlední řadě tyto zahraniční projekty zvyšují prestiž našeho muzea.

Proč do Finska?

Mám Finsko rád, je to země, která pro mě udělala mnoho dobrého. Teď jsem dostal příležitost udělat něco zase pro ni. Mám tam i mnoho přátel. Jsme v kontaktu se Židovskou obcí v Helsinkách, která o výzkum našeho typu projevila zájem.

V čem konkrétně bude spočívat vaše práce?

V polohopisné a obrazové dokumentaci všech náhrobků, těžištěm práce bude dokumentace textová, tj. především opis a překlad náhrobních nápisů.

V jakých jazycích jsou tyto nápisy?

Převážně v hebrejštině a švédštině. Finsko bylo totiž až do roku 1809 součástí švédského království a švédština i později dominovala jako úřední jazyk. Překládat se bude do finštiny, která je nyní hlavním úředním jazykem. To předpokládá znalost těchto jazyků… Měl jsem to štěstí, že jsem mohl studovat finštinu u dr. Lindroosové na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Měli jsme povinnou i zkoušku ze švédštiny. Co se týče hebrejštiny, té se věnuji asi pět let, převážně formou specializovaných konzultací. Posledních několik let se také úspěšně rozvíjí spolupráce s tachovským gymnáziem, kde vedeme semináře hebrejské epigrafiky. Ty samozřejmě kladou další nároky na mé znalosti a nutí mě si je neustále prohlubovat. Kdo platí tento zahraniční projekt? Finská kulturní nadace.

Jak jste se dostal k výzkumu židovských památek?

To byla zásluha především tachovského Muzea Českého lesa, konkrétně paní ředitelky Hutníkové. Ta přišla před lety s návrhem věnovat právě těmto památkám část úsilí. Do muzejních výzkumů to, myslím, velmi dobře zapadá a kromě toho se jedná o téma dlouho opomíjené - naprosto neprávem, vždyť jde o kulturu velmi starobylou, o základ mnoha evropských tradic.

Začátky byly asi těžké, pomohlo vám v nich vaše vzdělání a dosavadní studium?

Základem bylo už zmíněné studium jazyků a lingvistiky obecně na Filozofické fakultě UK v Praze. K tomu přibylo i studium kulturní antropologie na universitě v Jyväskylä ve Finsku.

A co dál?

Na židovských hřbitovech je práce ne na jeden, ale na několik životů. Když už jsem měl to štěstí, že jsem k ní byl přizván, velmi rád u ní zůstanu. Vyžaduje to neustálé studium, které tak jako tak nikdy nekončí.