Pracovní jednání. Když mu vysvětluji, kam se chystám po skončení schůzky, říká, že jsem si raději měl vzít plavky a zrelaxovat se v tamním wellness centru. Jenže to bych nepoznal další část Tachovska.

Lázeňská siesta

Tentokrát mne čeká dlouhá etapa. Vlastně dvě. Stanovil jsem si přibližnou trasu a rozhodl se, že pro reportáž ji rozdělím na dvě části. Dnešní věnuji okolí Konstantinových Lázní a Bezdružic, za týden pak budu pokračovat až do Trpíst.

Ještě než se vydám na trasu první části etapy, naobědvám se. Blíží se totiž poledne a žaludek už je tak načasovaný. Nad čevabčičim s brambory a tatarskou omáčkou přemítám, jestli to není chyba takhle se najíst před více než dvacetikilometrovou trasou.

Ale kdež, to se vypotí. Dvacet minut před polednem vycházím z restaurace v centru lázeňské obce a přes náměstíčko mířím na sever. Je klid. Polední lázeňská siesta. Jen tu a tam projde člověk, je slyšet automobil. Stoupám ke kulturnímu domu a prohlížím si pozůstatky po právě skončeném sochařském sympoziu. „Sešlo se tu několik sochařů, většinou z okruhu rodiny, známých a žáků pana sochaře Šindeláře. Sochy můžou lidé stále ještě obdivovat v parku,“ řekl mi před několika desítkami minut provozní ředitel Miroslav Paszyc. Ano, je to pravda, jedna ze soch před kulturním domem vypadá, jako kdyby si její autor odskočil na oběd.

Lázeňská čtvrť je klidná, tichá, sluníčko začíná žhnout. Pokračuji přes koleje do Starých Lázní. Slyším hudbu. V kempu, za plotem, vidím skupinku školáků, zřejmě na školním výletě, jak poklepáváním na bonga a s trumpetou jamují. Je to rytmické a moje nohy se tomuto rytmu automaticky podřizují. Když už jsem z doslechu, zvolňuji tempo. Stoupám k Bezdružicím.

Sochy a lešení

Od nádraží, ke kterému vede žlutá turistická trasa, se ozývá lomoz probíhajících prací. Z perónu pak vidím železničáře v oranžových vestách, jak v dálce, na konci nádraží, cosi dělají vedle kolejiště. Pokračuji do centra města.

Z uličky u kulturního domu vychází parta školáků, odhaduji, že deváťáků. Zaráží mne, že většina z nich má v ruce zapálenou cigaretu a jedna z dívek právě říká ostatním: „Tak na chlastačku jsme už zbyli jenom my.“ V duchu se tomu divím. Asi stárnu.

Na náměstí mi padá do oka podivné zátiší. Historické sousoší Svatého Floriána okleštěné lešením a těsně pod ním soustava stánků s rádoby levným a módním textilem. Na sošky není kvůli lešení stoprocentně vidět, ale je patrné, že restaurátorské práce pokročily značně kupředu. Ale momentálně se zde nepracuje. Na stáncích s textilem není zajímavého nic.

Mířím k zámku. Na papíře umístěném ve vitríně za sklem je napsáno, že zámek je dlouhodobě uzavřen. Škoda. Bezdružicku to tak určitě utlumí tolik potřebný turistický ruch.

Na náměstí je poněkud rušněji než před půlhodinou v Konstantinkách. Je krátce po poledni, děti chodí ze školy, pár lidí sedí ve stínu stromů. Pokračuji po zelené, která mne vede kolem zrekonstruované kapličky ven z města.

V Potíně

Kousek za Bezdružicemi začíná naučná stezka údolím Nezdického a Úterského potoka. Částečně vede lesem, částečně po loukách. Po jedné z nich jezdí zelený traktor a obrací schnoucí posekanou trávu. Na okraji louky kousek před Potínem si fotím křížek s nápisem Josef a Magda a letopočtem 1871. Zajímavé je, že sem někdo stále dává čerstvé květiny.

Okolo mohutného sloupu vedení vysokého napětí přicházím do osady Potín. Vypadá jako ze škatulky. Trávník na návsi úhledně posekaný, nikde ani smítko, pečlivě upravené jsou většinou i zahrádky a dvorky usedlostí. Ty dnes slouží převážně jako rekreační obydlí. To mi potvrzuje starší muž, se kterým se dávám do řeči. „Trvale obydlen je jenom jeden dům, jinak jsme tu samí chalupáři. Jsou tu dva Pražáci a dva Plzeňáci,“ říká mi muž, který je také z Plzně.

Ptám se, čím tady přes rok lidé žijí. „Tady je pořád něco. Slaví se tu tradičně májka, měli jsme tu loni pojízdné kino a sešlo se hodně lidí. Ale jinak je tu klid,“ popsal. Když se ptám, jestli by se nechal vyfotit a řekl mi jméno, s omluvou odmítá. Z malebné vísky pokračuji dál kolem pastvin, odkud mne zvědavě sleduje stádo krav. Mířím do údolí a pak k Poloučanům.

Ale o tom za týden.

Statistika čtvrté a páté etapy:

Trasa: Konstantinovy Lázně – Bezdružice – Potín – Poloučany – Dlouhé Hradiště – Šipín – Mydlovary – Horské Domky – Trpísty

Kilometry: 23,1

Průměrná rychlost: 5,6 km/h

Čistý čas chůze: 4:06:00 hodin

Kalorická spotřeba: 1 litr ochucené minerálky, 2×0,5 litru piva, 1 porce čevabčiči s brambory a tatarkou, 1 čokoládová tyčinka