Stali se tak druhou posádkou z České republiky, která v historii Mongolské Rally dojela do cíle. Navíc dvojice z Chodové Plané absolvovala trasu o dva dny rychleji než jejich předchůdci. O více než třech týdnech na cestách Evropou a Asií Deníku vyprávěl marketingový ředitel pivovaru Chodovar Chodová Planá Jiří Plevka.

Proč jste si na tak náročnou rally vybrali právě Fiat Panda?

Závod je sice otevřený všem vozidlům, ale musejí to být vozy do obsahu 1,1 litru a pouze s jednou hnanou nápravou. Heslem závodu totiž je, že s Land Roverem se do Ulánbátáru dostane každý, ale s malým autem je to umění.

S jak velkou konkurencí jste se na trati setkali?

Startovalo 350 posádek z celého světa. Z České republiky byla jedinou posádkou právě ta naše a historicky jsme byli druhou českou posádkou, která rally jela.

Odkud se tedy startovalo a kudy vedla trasa závodu?

Společný start byl na Klenové u Klatov. Mimo území Mongolska není přesná trasa stanovena, na hranice se účastníci mohou dostat, jak je jim libo. Ale v Mongolsku už je určeno pět etap, které musí posádky zdolat. Cílem je Ulánbátár, hlavní město, ale ještě před ním čeká na startující pět náročných etap po této zemi s celkovou délkou kolem osmnácti set kilometrů. Trasa ale nevede po silnicích, tam vlastně žádné cesty ani nejsou, účastníci nemají žádnou navigasi, je povolena jen mapa a kompas.

Vy jste jeli od startu v Klenové až do Ulánbátáru po vlastní ose. Jak dlouho vám to trvalo a kudy jste tedy cestovali?

Jeli jsme to čtyřiadvacet dní a dojeli jsme jako sedmí v pořadí. Ještě když jsme po pár dnech v Ulánbátáru odlétali, stále dojížděly jednotlivé posádky do cíle. Po Evropě jsme se snažili jet co nejrychleji. Nebylo výjimkou, že jsme za den ujeli třeba dvanáct set kilometrů. Ale v Mongolsku se stalo, že jsme za čtyřicet hodin ujeli třeba dvacet kilometrů. V Mongolsku kromě okolí Ulánbátáru totiž nejsou silnice. Řeky jsme brodili, protože mosty také neexistují. A protože v horách nás stihlo ošklivé počasí a hodně pršelo, některé řeky jsme spíše než brodili, tak pluli. Místy zase byl hluboký písek, do kterého jsme zapadávali, jinde zase kameny, které připomínaly nože nastavené proti pneumatikám.

A kudy jste se tedy na mongolské hranice dostali?

Přes Českou republiku jsme jeli na Slovensko, odtud jsme pokračovali do Ukrajiny. V Užhorodu jsme měli první zastávku a navštívili jsme hrob Nikoly Šuhaje loupežníka. Pak jsme pokračovali napříč Moldávií do Oděsy a na Krym, odtud trajektem do ruské Kerče. Pak na Volgograd, Samaru do Kazachstánu a přes Kazachstán jsme se dostali do ruské části Altaje a na mongolské hranice. Tady jsme překonávali hory, nejvýše jsme byli kolem tří tisíc metrů s teplotou pět pod nulou v noci.

Kde jste vůbec po celou cestu nocovali?

Různě. Někdy v autě, jindy u auta, jednou za čas v hotelu, abychom se trochu zkulturnili. Stan jsme snad ani nerozbalili.

Jak jste řešili doplňování paliva? Vezli jste si zásoby, nebo bylo cestou dostatek příležitostí natankovat?

Po hranice Mongolska nebyl s benzinem problém. Stále jsme vezli zásobu dvaceti litrů v kanystru. V Monglosku byl spíše než s množstvím problém s kvalitou benzínu. Ten tam má nižší obsah oktanů, tak jsme jej ředili s ruským osmadevadesáti oktanovým. A jednou se nám při brodění řeky dostala do nádrže voda, ale auto to vydrželo a jelo i na benzín ředěný vodou.

Měli jste cestou vůbec nějaký náročný technický problém?

Zásadní problém byl s levým předním ramenem. Řešili jsme to provizorní opravou, až to skončilo tak, že auto řeklo na předměstí Ulánbátáru dost. Do cíle jsme je pak doslova dotlačili.

Co se pak s vaším autem v Ulánbátáru stalo?

Auto tam zůstalo. Jako většina aut, která rally absolvovala. Tam se prodají a výtěžek z prodeje jde na dětskou nadaci, která pak vybavuje v Mongolsku potřebná zařízení pro děti. Kdo chce, může ještě přispět, podrobnosti je možné najít na internetových stránkách Rodinného pivovaru Chodovar.

Přežili jste cestu bez úhony také po zdravotní stránce?

To bylo bez komplikací. Akorát jsem zjistil, že mám šílenou alergii na kvašené kobylí mléko ajrak. Jinak ale musím říct, že v horku je to docela osvěžující nápoj. Měli jsme na cestu i různé léky, třeba alergické nebo proti uštknutí, ale s ničím nebezpečným jsme se nesetkali, tak jsme léky věnovali jedné tamní nemocnici.

A jaké komplikace vás třeba potkávaly cestou?

Přes Mongolsko byl každou chvíli nějaký problém. Například jsme zůstali stát uprostřed pouště a museli jsme se rozdělit. Arki zůstal u auta a já se vydal hledat pomoc. Nebo po dešti máte v poušti během pěti minut jedno velké jezero a je tu další problém, jak se z toho dostat. Ale nakonec jsme všechno zvládli.

Připravovali jste se na cestu nějak speciálně? Zjišťovali jste si, co vás čeká?

Snažili jsme se mít co nejvíc informací, abychom věděli, do čeho jdeme. Trochu jsme upravili i auto, hlavně abychom ochránili spodek před kameny. Ale věděli jsme, že to nebude jednoduché a cesta na hranice Mongolska byla jen zahřívacím kolem.

Jak je závod náročný psychicky?

Psychicky je hodně náročný. Především je to všechno hodně dlouhé a opravdu si člověk neodpočine.

Dostali jste se někdy cestou do situace, že jste to chtěli vzdát?

Vzdát jsme to určitě nechtěli, ale tak šestkrát denně jsem měl chuť ten volat vytrhnout a zahodit ho.

Měli jste také někdy strach o život?

Strach o život a o zdraví jsme naštěstí neměli. Spíše když jsme se rozdělili v poušti to byly obavy, jestli se včas vrátíme. Také byl trochu problém to auto v poušti najít. I já jsem začal pochybovat, že jsem tam, kde jsem auto opustil. Ona stačí malá terénní nerovnost a skryje vám výhled do dálky. A v poušti spousta prachu, toho jsme snědli tuny.

Takže hlady jste netrpěli…

Prach nás dostatečně nasytil (smích). Ale nějaké zásoby jsme si vezli s sebou, ale hlavně jsme jedli to, co nabízelo Mongolsko. Takže jsme snědli hodně skopového, které je tam časté a bývá velmi dobře připravené. A možností nakoupit něco k jídlu a občerstvit se je tam dost. Oni Mongolové jsou velice pohostinný, vstřícný a ochotný národ, v každé jurtě je host prostě hostem a je o něj vždy postaráno. Rozhodně jsem se tam cítil bezpečněji, než v Rusku. I když je v Rusku všude hodně policistů, je tam nebezpečné řídit. Nejen kvůli špatným silnicím, ale kvůli spoustě policistů, kteří často zastavují a přestupky vám prostě vyrobí, připraví.

Jaké dojmy jste si přivezli přímo z Mongolska?

Nezapomenutelný je moment, kdy sjíždíte z Altaje do Mongolska a vidíte tu nádhernou přírodu. Je tam absolutní ticho, vnímáte panenskou přírodu, vidíte divoká stáda koní. V noci je zářivá hvězdná obloha, žádný světelný smog ji neruší. Neskutečná je vůně stepí, bylin. Prostě mongolská krajina evokuje pocit, jaký jsem měl v dětství při čtení Mayovek. A všude nádherné barvy.

Zopakujete si podobný závod ještě někdy?

Možná, že jo. Už začínám chápat, co to je pro Lopraise se každý rok vracet na Dakar. Chápu, že to může být jakási droga. Pracovně ale člověk nemůže každý rok na tak dlouho vypadnout. Pro mě tohle byla první dovolená delší než jeden týden.

Přivezl jste si nějaký typický suvenýr?

Přivezl jsem si jeden, a to kostičky z páteře skopového, které používají všechny domácnosti k předpovídání budoucnosti.

A vy jako představitel pivovaru, ochutnal jste také mongolské pivo?

Cestou jsme ochutnali dost piv a to mongolské vůbec nechutnalo špatně. Určitě jsou mongolská piva lepší, než třeba piva v Rusku, chuťově jsou českým pivům blíže.