Proto si ho studenti zvali často na besedy. Jednou, když řeč přišla až na začátky naší historie a padla zmínka i o praotci Čechovi, Jan Masaryk mj. řekl: Jo, Praotec Čech? Pravda, dej mu věčnou slávu, ale byl to vůl.“
„A proč ?“ ptali se udivení studenti. „Protože, podívejte se, tolik krásných a bezpečných míst v Evropě a on se zstaví zrovna tady. Pod Řípem. Mezi Německem a Ruskem,“ odpověděl Masaryk.

Pravda, jsou to slova snad až příliš jadrná, ale připomeňme si , kdo nás okupoval: Právě Německo a Rusko. V této spojistosti snad nebude na škodu připomenout si názor Otty von Bismatcka, násilného sjednotitele Německa. Ten m.vyslovil názor, že ten, kdo chceš být úspěšný při sjednocování Evropy, musí především ovládnout její střed, to znamená území Čech. Oba naši bývalí okupanti jimi přestali být velmi nedoborovolně. A zřejmě se jim po těch časech nemálo stýská. Moskva to říká otevřeně, Německo poněkud zastřeněji. Ale po roce 1989 jsme z Německa, hlavně od sudetských Němců, slyěeli něco podobného jako teď z Moskvy. Prostě požadavky. Směřující k tomu, aby ten jejich bývalý vliv u nás bylo možno obnovit. Vždyť to pro ně bylo vždycky tak snadné, když nastaly nebo byly vytvořeny vhodné okolnosti.

My, údajně udatní Čechové, jsme se přece nikdy nebránili. Jeden z významných poválečných politiků, prezident Charle de Gaulle, na naši adresu dokonce řekl: „Co dělat pro národ, který se odmtá bránit?“ A jsme u té tušené souvislosti s radarem. Kdyby tu byl, tak by tu byl také někdo, na koho si nikdo z našich bývalých okupantů tak snadno netroufne. Už v duchu slyším ty výhrady typu: „Ale nebylo by lepší, kdybychom tu neměli nikoho cizího?“ Ano, samozřejmě bylo. Ale za situace, která zase není. Není to přece pravda, že nejsme ohroženi terorismem, teď v první řadě íránským. Na toto ohrožení reaguje řada států, i islámských, stavbou radarů a jiných obranných zařízení. Byl to přece izraelský radar a další zařízení co za války v Kuvajtu zachránilo Izraeli existenci. Teď se dovídáme, že i Čína, nejlidnatější země světa, buduje radarové zařízení. Jsout o všechno slova pochmurná, ale historie už bezpočtu krát prokázala, že mír lze mít jen tak dlouho, dokud ho chtějí mít i jiní. A nebude snad od věci připomenout ještě jeden případný důsledek. Když někdo dá před zajištěním své bezpečnosti přednost něčemu jinému, může ztratit nejen svou bezpečnost, ale nakonec i to, čemu dal přednost.

Třeba jako v Mnichově, když tam Francie a Velká Británie jely zachraňovat mír. Mír samozřejmě nezachránily. Francie dokonce padla. A později britský premiér W. Curchill dokonce prohlásil: „Mír nejen nezachránili, ale navíc V. Británie ztratila čest.“
Je srpen, výročí okupace. Dovoluji si předložit tyhle úvahy. Pravda, někdy to není snadné mít svůj nezávislý názor. Ale je to snad méně nebezpečný přístup než názor ani nechtít mít a propadnout lhostejnosti.

Petr Janata