Ze života a zdraví potentátů či jejich rodin se v mediální éře stala věc přísně veřejná. V éře videopolitiky je těžké zdravotní potíže utajovat. Takže se třeba musí zánovní, nicméně evidentně chátrající americký prezident se svými poradci umlouvat, aby mu televizní projev "típli" pokaždé, když dostane nečekanou novinářskou otázku.

Pro podobné příklady ale nemusíme za Velkou louži, ostávejme v českých luzích a hájích. V poslední době u nás zaujaly dvě, či spíše tři zprávy ohledně neduhů ve vrcholné politice. Evidentně "velmi špatně orientovaný" syn premiéra Andreje Babiše, který se jakousi vzácnou časovou shodou rozhodl právě teď – když se covid neukázal být pro premiéra politicky smrtonosným – naslouchat radám údajných přátel. Tudíž ostentativně navštěvuje otcovu předvolební kampaň anebo k jeho podezřelým majetkovým operacím sáhodlouze vypovídá na policii. Případně se předtím fotografuje s nyní sice poněkud defenzivním, leč jinak vždy velmi agresivním, Miroslavem Kalouskem. Teď takzvaným "řidičem ze zadního sedadla".

To se týkalo dvou okruhů psychického zdraví v české správě věcí veřejných. Záležitostí především fyzickou je (ne)zdravost prezidenta Miloše Zemana, jehož síly se obecně v posledních letech kvapem horší. Kupříkladu už bezmála přestal vyjíždět do zahraničí a někdejší příslovečnou energičnost skutečného obnovitele ČSSD či extrémně pracovitého premiéra vystřídaly "pyžámkové dny".

Již po několikáté byla nyní hlava státu hospitalizována v pražské Vojenské nemocnici, což provázalo tajnůstkářství nohsledů. Na to kvapem naskočili Zemanovi nepřátelé. Objevil se facebookový status známého liberálního novináře, jenž do krve bojuje za slušnost v politice, přičemž v jeho textu s usměvavou nadsázkou stojí, jak by bylo fajn, kdyby po volbách stávající Hrad nepověřoval Babiše tvorbou kabinetu.

Hlasy Deníku.Hlasy Deníku.Zdroj: Deník

Navzdory řečenému u nás odjakživa platí, že zdraví "Pražského hradu" je nezřídka, drobet v monarchistickém duchu, tabuizováno. Nic nového pod sluncem, rozdíly tkví jedině v tom, jaké je právě postavení dotyčného nemocného mocného v očích mediálních šíbrů. Když dva dělají totéž, nejde o totéž. Stačí si vzpomenout na diametrálně odlišné prezentování alkoholismů Klementa Gottwalda a Václava Havla. Ostatně pro úplnost dodejme, že v 90. letech byla domácími sdělovacími prostředky středního proudu vysloveně příznivě vykládána také alkoholokracie kremelského Borise Jelcina…

 V ČR je v tomto smyslu skutečně nač navazovat. Tomáši Garrigue Masarykovi se dostalo podobného uctívání, jako jeho císařskému předchůdci Franzi Josefovi. A tak když se jel "Prezident Osvoboditel" léčit do Egypta, oficiálně se rozjel pouze na studijní cestu. Při posledním prezidentském slibu roku 1934 už na tom byl TGM tak zle, že mu museli napovídat text přísahy a vlastnoruční podpis muže zapomínajícího rodnou řeč, byl na dokumentech záhy nahrazován vizuálně odpovídajícím otiskem razítka.

 Sešlost věkem a nemocemi se vůbec táhne linií zdejších vrcholných "mocnářů" jako červená nit.

Z prezidentů byli ve funkci skutečně zdraví pouze dva: asketický aparátník Novotný se sportovcem Klausem. Zcela senilní, sklerotický Hácha zemřel ve vězeňské nemocnici, aniž zřejmě vůbec tušil, co revolučního se kolem něj děje. Eduard Beneš, obdobně co jeho spolubojovník Masaryk, odstoupil ze zdravotních důvodů. Zmíněný Klement Gottwald stižený příjicí i nemírným užíváním alkoholu, jehož prostřednictvím unikal před sebou samotným konstruovanou realitou, zemřel ve funkci. Stejně jako následovník Antonín Zápotocký. Což se mimochodem bezmála stalo též Gustavu Husákovi zkraje roku 1989.

Pavel P. Kopecký
je historik a politolog

Ochuravění generála Ludvíka Svobody (na jistou dobu upadl též do kómatu!) způsobilo odvolání ústavním dodatkem. A stran polistopadového prvního občana Havla? Pamětníci si jistě vybaví, kolikrát byl ve své funkci vážně zdravotně indisponován, přičemž nepřestával stát o post v čele státu, do nějž jej napoprvé jednomyslně zvolil komunistický parlament…

Na řadě tuzemských i zahraničních mocipánech jasně vidíme, že klasické zdravotní trable ztěžující, ba znemožňující výkon odpovědných funkcí, bývají začasté symptomem nemoci daleko přede všemi nejzávažnější – závislosti na moci. Moc bývá návykovější než nikotin s heroinem dohromady. Přidáte-li navíc k tomuto drogovému abúzu stranické, vnitrostátní nebo mezinárodní požadavky, tlaky či rizika, vyvstanou vám pojednou dosti plasticky příčiny toho, proč je tak těžké z výsluní odcházet. Neztrácet v politice důstojnost.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.