V parku psychiatrické léčebny jsou dva pávy. Samec páva obecného, druh modrý, a samice páva obecného, druh bílý. Pestře zbarvený samec je natolik chytrý, že se po celém parku pohybuje volně a nikdy se nepokouší opustit tento prostor.

Bílá samice je bílá. Což není tak divné. Divné je to, že i na jejích brcích se šedobílými odstíny jsou vidět charakteristická oka jako u barevného samce. Navíc je bílá samice tak hloupá, že musí být permanentně uzavřená ve voliéře. Vůbec ta bílá hlupačka netuší, že široko daleko je jen jeden paví samec. A to ten modrý, který léčebný park nikdy neopouští.

Bílou pávici jsem poznal po 14 dnech mé dovolené v léčebně, když mi psychiatrička povolila vycházky z uzavřeného oddělení s doprovodem, avšak omezené na prostor léčebného parku. Mé seznámení s modrým samcem trvalo o týden déle, neboť byl chytrý a skupinkám schizofreniků, sebevrahů a pacientů dlouhodobě závislých na tvrdých drogách s kriminální minulostí, se vyhýbal. Naštěstí se mi povedlo vypozorovat jeho nejoblíbenější místo, což bylo okolí budovy přezdívané nádraží.

Žádné koleje

Tato budova oddělení 3, 4 a 5 vypadala vzhledově jako nádraží, proto se jí přezdívalo nádraží. Pro čtenáře, kteří pořád neví, k této budově nevedly koleje a ani v jejím dřevěném podloubí nestál výpravčí. Jen vypadala, jako když koukáte na budovu nádraží, na které není nápis NÁDRAŽÍ, nestojí u ní výpravčí a nevedou k ní koleje.

„Jsem výpravčí, který přijel navštívit svou bláznivou tchyni a jen shodou okolností se pohybuji v okolí budovy oddělení 3, 4 a 5, která vypadá jako nádraží, i když k ní nevedou koleje a není na ní nápis NÁDRAŽÍ, jen vzhledem vypadá jako nádraží, a proto se jí přezdívá nádraží.“

Seznamte se, Tereza

V té samé době, kdy jsem se seznamoval s modrým pávem, na mém oddělení začala pravidelně sloužit sestřička Tereza s šedým přelivem ve vlasech a sněhově bílou uniformou sestřičky, krásnější než bílá pávice a moudřejší než modrý páv. Při každém našem setkání se sestřičkou Terezou jsem měl hřejivý pocit, jako když se setkáte s opravdovým andělem a Bohem lásky najednou. Její uhrančivé oči s extravagantně tvarovaným obočím a ladná šestadvacetiletá postava pevně uzamčená v přiléhavé bílé uniformě sestřičky, se na zbylých 40 dní mé dovolené staly mučivým prokletím.

Stal jsem se vězněm svých introvertních citů a své nesmělosti. Krokodýlové se mi sice snažili radit, ale sehnat na uzavřeném oddělení 32 A čerstvě ulovenou rybu, kterou bych jí nabídnul, prostě nebylo možné. Rovněž tak rada vyhloubit v písku hnízdo, ke kterému bych ji přilákal naklást vejce, nebyla příliš praktická.

A tak jsem se uchýlil k napsání básně. Napsat báseň pro mě nebylo tak těžké, mnohem těžší bylo tuto báseň sestřičce Tereze předat. Přesto jsem překonal svou bezbřehou nesmělost a po asi šestinovém potulování se po chodbě v okolí sesterny jsem celý roztřesený studem vstoupil a nervózně promluvil.

Dáte mi známku?

„Pěkný den, sestřičko Terezo. Mohl bych vám dát přečíst svou báseň?“ - „Určitě, položte to tady na stůl a až budeme mít čas, tak si to s kolegyní Klárou přečteme.“

To jsem nečekal. Myslel jsem, že si ji přečte sama, a tak jsem začal panicky kličkovat. „No, já bych potřeboval znát zpětnou vazbu a kdybyste mi oznámkovala, jak se vám to líbilo.“

„Tak jo,“ odpověděla a já celý politý studeným potem chvatně odkráčel ukrýt se do svého pokoje. Po dvouhodinovém uklidňování sama sebe, že je to jen tréning na překonání své introvertní nesmělosti, jsem se vydal směrem k sesterně. Byly tam obě. Tereza i Klára. Tereza něco zaujatě vyťukávala do počítače a Klára jen tak stála opřená o skříňku za ní.

„Tak jak se vám to líbilo,“ vyhrkl jsem ze sebe, předstíraje sebevědomého spisovatele. - „Jo, moc pěkné,“ odpověděla Klára za Terezu.

„A jak byste to oznámkovaly od jedné do deseti,“ zeptal jsem se jakoby bez zájmu. - „Deset!“ vyhrkla nadšeně Tereza a mně se zdálo, že celá září.

„Díky za zpětnou vazbu,“ odvětil jsem a pyšně odkráčel jako páv.

Jan Básník