Už i přetrpělivá manželka zoufale podotkla, že mé nároky na míru soukromí splní leda přísně vedený klášter. Připomínku jsem vzal v potaz věda, že tato možnost je vskutku nabíledni, ale veškeré klášterní cely už byly obsazeny. Vskutku paradoxní, v zemi plné ateistů! Vážně nevědíc kam letos vyjet, přišla se žena poradit. Furiantsky jsem plácl „PELHŘIMOV!“ Pelhřimov? Proč? PROTO! Podvolila se. Zatelefonovala, objednala, zajistila.

Do cíle jsme dojeli díky vtipkující navigaci, silničním ukazatelům, sklonu mravenišť a zdravému rozumu. Paní domácí jsem hned na začátku vysvětlil, že se nemíníme ani v nejmenším družit s ostatními hosty a výrobky místního pivovaru okusíme pouze v nouzi nejvyšší. Srdnatě vzala na vědomí a s dalšími pokusy o společenskou konverzaci se již neobtěžovala.

Večer jsme vyrazili na pořádný nákup – pečivo, sýry, uzeniny, plzeňské pivo, moravské víno a k pitivu příslušné zobání. Žena určila směr i vzdálenost a hurá! Ostatně, obchodní dům měl být vzdálen jen pár minut svižné a dva páry líné chůze. Po půl hodině ostrého tempa jsme s prázdnými taškami dorazili k vlakovému nádraží. Teprve tam manželka přiznala porážku. Následovala hbitá otočka a o kilometr později jsme rádi nakoupili v konkurenčním podniku.

V pondělní dopoledne jsem zamčenými dveřmi pelhřimovského muzea lomcoval tak rezolutně, že kolemjdoucí museli nabýt dojmu zásahu silným elektrickým výbojem. Žena se zeptala, proč musím dělat všude ostudu. Namítl jsem, že jsem přehlédl otevírací hodiny, a to proto neb mám oči jen pro ni. Vyřkla, že zase kecám, ale přece jen se lehce zapýřila.

Havlíčkův Brod nás nijak neoslovil, dojem kazila zejména rozkopaná ulice v centru. To v Humpolci rozkopaná ulice v centru nevadila a my se natěšeně pustili do pátrání po dobré restauraci, přistěhovalci Hliníkovi a podnikové prodejně BERNARD PIVO a. s. Vše nalezeno, a tak nás při odjezdu kromě rozpálených autosedaček hřály i libé pocity uspokojení.

Aby byla óda na Humpolec úplná, je třeba zmínit, že předměstí se jmenuje docela mile, téměř rozkošně - ROZKOŠ. Já už se Hliníkovi nedivím!

Dušan Kučera