Zdá se, že letošní podzim nikam nepospíchá, což potvrzují kvetoucí růže v zahradách, opakovaně se vracející údobí prodlouženého babího léta, i koruny stromů, co si zčásti drží nejen barevné, ale i zelené listí. Pohledem do kalendáře ovšem zjišťujeme, že jsme již za polovinou měsíce října; je zřejmé, že zkušený podzim dobře ví, kdy nás chvilkou slunce pohladit, i kdy řádně dnem i nocí ochladit. Dokonce se zdá, že konec konců je počasí nyní stálejší, než koronavirová situace, ta se mění den ode dne a někdy i z hodiny na hodinu, bohužel povětšinou k horšímu.

Na jaké počasí Havel ukazuje?

Jisté je, že zářijový astronomický příchod podzimu je většinou v povětrnostních rčeních opomíjen. Hlavním slavnostním dnem podzimu jsou totiž až hody, které obvykle bývají po Havlovi, tedy o měsíc později. Počasí na Havla (16. 10.) je považováno za rozhodující pro charakter povětrnosti o příštích Vánocích a v zimě vůbec. Jaký den Havel ukazuje, taková se zima objevuje.

Jak zachytili bratři Mrštíkové v románu Rok na vsi, opadá-li listí do polovice října, svatý Havel na poli zastaví práci a bude mokrá zima; déšť-li na něj, déšť na vánoce. Sucho-li na svatého Havla, bude budoucí rok suchý. Chodové zase mají rčení, že nalévá-li Havel, bude déšť na vánoce a také horké léto. Po Havlu přichází svatá Hedvika (17. 10.), ta do řepy ještě medu zamíchá, což je patrně poslední rčení ukončující babí léto. Následně má platit, že do svatého Lukáše (18. 10.), kdo chceš, ruce volně měj, po něm za ňadra je dej!

Po zelené do zeleně

V čase říjnových barev a výzev nejen přírodních zveme našeho turistu v podobě pěší i cyklo do krajiny při jihovýchodním okraji Tachovska, tam kde lesnaté celky Fučka, Valcha a Sedmihoří svírají mezi sebou otevřenou sníženinu polí a pastevních areálů a lesíků mezi Mezholezským potokem a vydatnější říčkou Úhlavkou, která pak dále pod Prostiboří a Kopcem pokračuje pěkným lesnatým údolím.

Zelená turistická stezka nás zavede po toku Úhlavky dolů k Tuněchodům a na Kladruby, směrem opačným pak přes Darmyšl do Sedmihoří, na rozcestí pod Racovským vrchem (610 m n. m.) Pravda, na cestách ve volné přírodě je občas třeba počítat s trochou bláta, v lesích se raději vyhnout polomům a těžební technice.

Od Starého Sedla volnou krajinou

My se pro tentokrát spokojíme s rovinatou, málo členěnou krajinou mezi zdejšími obcemi, výchozím bodem našeho putování může být obec Staré Sedlo, ležící asi 7 km jihovýchodně od Boru. Většina vsí v okolí je r. 1115 zmíněna jako majetek kladrubského kláštera. Staré Sedlo má pohlednou protáhlou náves, pod ní pak památný kostel s raně gotickými základy a věží z první poloviny 15. století. Na hrázi bývalého rybníka stojí při kraji silnice barokní socha sv. Jana Nepomuckého.

Podél silničky u odbočky na Racov si povšimneme panoramatických pohledů směrem k majestátné Přimdě. Otevřenou krajinou, oživenou občas se popásajícími koňmi, postupujeme k jižněji asi tři kilometry vzdálené obci Darmyšl.

Darmyšl, brána do Sedmihoří

Ves Darmyšl je skutečně jednou z bran do lesního celku Sedmihoří, kam nás odvádí po zelené značce na jih kolem Ovčího vrchu a Chlumu k hájovně Sedmihoří. Zde se ocitáme v hájemství hlavně borových lesů, romantických skalních výchozů a žulových mís; zdejší pavučina lesních cest, rybníčků a pěšin může zmást i zkušeného pěšáka. Východním směrem lze z Darmyšle postupovat do údolí Úhlavky na již zmíněnou Prostiboř a přes Kopec na Tuněchody.

Dlouhou historii Darmyšle (něm. Darmschlag) shrnuje průvodce po Stříbrsku a Borsku. Ve 14. až 17. století tu stála tvrz pánů z Prostiboře a později panský dvůr se zámečkem. Jeho budovy vzaly za své po r. 1983 a zbyl jen barokní špýchar s mansardovou střechou. Zmiňován je i bývalý vodní mlýn a novější kaplička z r. 1933. Na rozcestí v severní části vsi zaujme pěkný pamětní kříž. Navzdory zmíněným demolicím některých budov má v současnosti řada stavení i celých statků v Darmyšli pohledná průčelí a slouží dobře místním i chalupářům.

V turistickém kudy kam kolem Darmyšle šlo by pokračovat, jisté je, že tu říjnová krajina již jezdí na strakaté kobyle a červené kloboučky křemenáčů provázejí kdejakou osiku. A když občas vystrčí v lese či nad potokem své hlavy zdejší kamenné obludy, může si tu návštěvník připadat jak v jurském parku. 

Pavel Nový