Když procházel a putoval zdejší krajinou a těšil se z pohledu na místa, která zná, uvědomoval si nejen zmizelou Šumavu, ale s ní i zmizelé generace zapuštěné sem svými kořeny. V jeho zdařilé básnické poémě o Šumavě ožívají před námi vzpomínky na minulé časy zaniklého venkova i na osobnosti, které se zapsaly do dějin Šumavy. Dovolím si zde ocitovat úryvek, který napsal autor knihy místo doslovu:
„Tam stával dům. Ves. Kostel. Kaplička. Hřbitov. Sklárna. Tam žili po staletí lidé, kteří mluvili německy. Rozuměli víc nebo míň česky. A naopak. Přišla válka. Nejdřív se jedni museli vystěhovat do vnitrozemí, pak druzí za hranice. Provinilí i nevinní. Známe příčiny, známe následky. Odplata, zášť, závist, příležitost k vyřizování účtů. Výčitky. Smutek. Složitý děj, spletité osudy a příběhy. Černé, kruté, černobílé, nadějné, se zábleskem slunce, s obloukem duhy po bouři. Ne, nesoudím, nehledám viníky. Jen připomínám.“
Ditrych pohlíží na „svou Šumavu“ tak, jak ji lety s láskou okusil. Nikoli výčtem fakt, ale rozměrnou veršovanou skladbou, kterou umocňuje její německý překlad básníka Fridricha Brandla. Šťastným souzněním s textem je kolekce zhruba osmdesáti historických fotografií (zapůjčených z Muzea Fotoateliér Seidel v Českém Krumlově). Snímky současné pak doplnil autor. Jsem si jist, že tento básnický dokument bude mít u přátel i znalců Šumavy úspěch, neboť je dělán s pečlivostí (vznikal v letech 2010-13) a láskou. Jak napsal Aleš Haman v závěru: „Zaznívá z nich elegický tón smutku za zmizelými životy, opora v lidové víře v duchovní hodnoty přetrvávající lidskou dočasnost i láska k jedinečnému přírodnímu rámci“.
Ivan Nikl
