Školka, do které jsem chodila - Na Svaté - je stále stejná. Fotka, kterou posílám, je 65 let stará. Jsme  tam všichni, i paní ředitelka, učitelky a kuchařky.

Ale koupaliště, to už není. Je zavezené a zrušené. Tam jsme se chodili v létě koupat a v zimě bruslit.

Také v parku už není letní kino, kde jsme jako děti skákali po dřevěných lavičkách. Ten park je teď hodně prázdný, něco tam chybí.

Místní sádky jsou stále na svém místě, voda v řece teče - Mže je krásná.

Vzpomínám, jak jsem chodila do školy: přes most ze starého Tachova, do kopce na náměstí, úzkou uličkou ke kostelu a nad kostelem do školy. Kostel stále stojí, škola stojí, ale tenkrát bylo na škole motto: Učit se, učit se, učit se.

Na náměstí je opravená kašna a celé náměstí je pěkně upravené. Až na ten dům Jednoty. Nyní tam je Bufet u Davida, kde dostanete velmi levný oběd. To je jediný klad. Z náměstí jsem se byla podívat k dřívější restauraci Český les. Ta už asi funkci restaurace neplní. Ale hned vedle je rohový  šedý dům, který má na fasádě reklamu: Na prodej. Na druhé straně domu je cedulka. Myslela jsem si, že tam bude napsáno: Zde měl svoji výtvarnou školu František Trobl, který učil děti výtvarným technikám. Ale bylo tam jiné jméno. Pan Trobl by si takovou cedulku zasloužil. Do této budovy jsem chodila do výtvarného kroužku, a když pan učitel otevřel roletovou skříň, kde byly seřazeny štětce, tužky, uhly, čtvrtky…, byl to krásný pocit.

Při pohledu na novou spořitelnu si vzpomenu, že tam bylo staré kino, kam jsme chodili každou neděli dopoledne za 1 Kčs na pohádky.

Mám letos kulaté narozeniny a moje dcera oslavila před Vánocemi padesátiny. Je to zvláštní vzpomínka. Moje dcera se narodila 12. 12. 1973, přesně na den, kdy byla zničena výbuchem ubytovna pod ONV. Ano, bylo to před Vánocemi 50 let! Jak ten čas letí…

Já jsem byla v porodnici v Plané u M. Lázní, kde byl celý den zvláštní klid. Já jsem tu zkázu neviděla, ale prý byla všechna okna v blízkosti ubytovny rozbitá. Až za dva dny jsme se dozvěděli, co se stalo. Ještě si vzpomínám, že stále padal sníh, a když jsem po 10 dnech jela z porodnice domů, tak bylo tolik sněhu, že i na cestách byly závěje 2 m vysoké a okolní krajina nebyla vidět.

Když jsem v Tachově, vždy si připomenu datum 12. 12. 1973 a navštívím památník, který je na místě bývalé ubytovny.

Bydlím za Prahou a domů jsem jela vlakem. Byla jsem mile překvapena, že se celé nádraží opravilo. Moc se mně líbil velký obraz Tachova v čekárně. Ale když jsem se ptala v pokladně, kdo ten obraz namaloval, tak ten mladý člověk, který prodával  lístky, mi řekl, že neví, že není místní. Aspoň si to mohl přečíst v rohu obrazu, jako jsem si to přečetla já. Stojí tam: Josef Vrána 1921.

Jana Holečková