Konečně půvaby má i každé roční období, přitom barvami, plody a strdím oplývá nad jiné měsíc září, na jehož počátku se právě nalézáme. Hojně má být v tomto měsíci všeho, od zralých hroznů na vinicích, přes hejna špačků kolem nich, také švestky již samy padají do sudů, jsou-li kde nějaké, úroda z polí plní sila a sýpky, a tak by bylo lze pokračovat.

Nic naplat, měsíc září, devátý měsíc roku, již vkročil do dveří, a jak by mohli tvrdit školáci, svatý Jiljí (1.9.) je přísný pán, učinil konec prázdninám. V našem povědomí je český název devátého měsíce spojován povětšinou se slovem záře, nejspíše však označuje tzv. malý říjen, případně souvisí s dobou počátku podzimní říje jelenů.

Ozve-li se v září hrom

Už je tomu tak, září je měsícem, kdy léto ze zbylých sil postupuje k podzimu. Charakteristické pro tento čas bývá poměrně stabilní počasí, vyznačující se vysokým tlakem vzduchu; bývá tudíž slunečno a s výjimkou ranních mlh, případně rosy, také sucho. Značná setrvačnost počasí je příčinou, že si září ještě ponechává charakter opravdového léta, které je navíc od druhé poloviny září zpestřováno oblíbeným doplňkem , zvaným léto babí. Takže věřme, že ještě máme na co se těšit.

Pranostiky pro září jsou navzájem dosti rozporné, avšak pouze zdánlivě. Většina rčení zvěstuje dobré počasí - teplé září, dobře se ovoci i vínu daří; září víno vaří a co nedovaří, říjen dopeče. Selská pravidla z půli 19. století doporučují sledovat počasí na poslední dva dny měsíce srpna a na první dny září a dle nich soudit o celém podzimku. Deštivých rčení není mnoho - zářijový déšť polím potrava, zato spršky pro víno otrava. Ozve-li se v září hrom, bude v zimě zavát každý strom. Touží-li září po rose, bude v říjnu bláta po ose. Jaké počasí v září, tak se i v březnu vydaří.

Zářijový čas v krajině lázní

Navzdory putování koronaviru po naší zemi nemusí mít náš turista ze zářijových vycházek strach, závěr léta přináší totiž určité zklidnění do krajiny i na turistické chodníčky a stezky. Dnes proto zavítáme do jednoho ze zvláště pohledných koutů v severovýchodní části Tachovska, kde na nás v okolí Konstantinových Lázní čekají romantické končiny minerálních pramenů, čedičových vrchů a potočních údolí, také historických památek aj. zajímavostí.

Právě zdejší lázeňské kouty bývají v září nadmíru příjemné, s pohlednými víkendy a stále výrazněji vybarvenou přírodou, doplněnou turisty, vyznavači jablečných slavností, houbaři s košíky ad. Navíc ve znamení srdce vrací Konstantinovy Lázně a jejich okolí lidem zdraví a rovnováhu, obojího máme v našich časech více než zapotřebí. Díky za to i zakladateli těchto našich jediných lázní, knížeti Konstantinu Dominiku Löwensteinovi, který sice roku 1790 nenalezl v místě už známého sirného pramene uhlí, ale posléze jej napadlo využít vývěr k léčebným lázeňským  účelům.

Údolím k Půtově vsi i Prameni lásky

Ze západního okraje Konst. Lázní lze se vydat po místní silničce, či po pěšině od křižovatky silnic v půli cesty na Kokašice do rychle se prohlubujícího údolí Čelivského potoka, zvaného v minulosti Sarabach. Hned na počátku přírodní trasy objevíme a můžeme ochutnat železitou minerálku, opatřenou informační tabulí a odpočívadlem. Pak pokračovat údolím s železničním zářezem lokální trati Bezdružice-Pňovany (až Plzeň) ke shluku statků a stavení, do mini-vsi s žel. zastávkou, jménem Břetislav. Ves je prvně uváděna r. 1379 jako majetek Půty z Gutštejna. Ještě před koncem 19. stol. bývala ve vsi zřícenina pivovaru; dnes místo oblibují hlavně chalupáři.

Kolem Břetislavi pramení další neudržované kyselky, kdo se však vydá po značené trase až dolů k potoku Hadovka, dostane se mu odměny na údolní louce nad železničním mostem. Při levém břehu prýští tu při okraji řečiště Hadovky pověstný a stále velmi vyhledávaný Pramen lásky - kdo nevěří, ať sem zavítá a ochutná, určitě bude potěšen…

Pavel Nový