Jak tvrdí málo známá chodská pranostika k 11.5., o svatém Mamertu zima je po čmertu, dnes bychom řekli, že zima už šla k čertu. Ovšem déšť na tohoto světce přináší prý soužení, neb v něm nic dobrého není, i když letos jsme opět po roce rádi za každou krůpěj vody do naší vyprahlé krajiny.

Právě v tento čas přály by si zbylé květy ve stráních a sadech i vinná réva na štítech stavení dny nejen slunné, ale i vlaze přívětivé. Přívětivý čas potřebuje jak příroda, tak i víkendový turista na cestách, a všední občanský život vůbec, aby se koloběh dnů i týdnů opět navrátil do svého běžného rytmu. Snad už si jaro svou nadvládu nad přírodou i lidmi podrží, a bude nám při víkendových vycházkách opět dopřáno potěšit se pohlednou krajinou v plném jarním rozpuku, architekturou našich vsí a historií výrazných krajinných dominant v podobě hradů a zámků. U pamětních desek v obcích i městech můžeme zavzpomínat na pohnuté časy minulé, a v krajině podél Úterského potoka, u Kladrub a Stříbra si prohlédnout memento drobných betonových pevnůstek vnitřní obrany Čech.

Když včelař klepe na kosu

Ano, v krajině Tachovska převládá nyní barva ovocných květů, která má však v polních lánech svého konkurenta ve žlutém přehozu právě kvetoucích lánů řepky, táhnoucích se někde až k obzoru. Tudíž nyní mají včely i další hmyzí opylovači úkol nad jiné velký, což platí i pro severovýchodní kout našeho okresu, kam do mozaiky lesů, polních celků, luk a říčních údolí v okolí Trpíst míří naše dnešní májové šlápoty.

Ještě předtím si připomeňme pár včelařských pranostik a zvyklostí abychom se dobře orientovali v májové krajině oplývající včelami i jejich roji.

Již F.L. Čelakovský zaznamenal v polovině 19. století průpovídky, které kladně hodnotí cenu májového rojení včel. Za mlaďunký rojík v máji rádi ti vůz sena dají; ale za roj v červnu ani se jen z místa nehnu. Nerýmovaná polská pranostika z r. 1843 zase říká: Roj včel v máji stojí za fůru sena; roj červnový nestojí za námahu. V červnu rojení nestojí hospodáři ani za zvonění. Právě zvoněním, klepáním na kosu nebo starý hrnec, či dokonce střílením dával včelař svému okolí na vědomí, že roj vyšel z jeho úlu a je tudíž jeho vlastnictvím. Kdo první zvonil, vyloučil, aby si roj přivlastnil jiný včelař, a to bez ohledu na to, kde se roj usadil. Ví se ale také, že mnoho rojů, málo medu.

Sviňomazy, ves coby dohlédl do Trpíst

Ves Sviňomazy leží pár kilometrů na severozápad od Trpíst, či na sever od Erpužic. Krajina je zde jako stvořená pro zemědělství, na sever směrem na Mydlovary se rozkládá rozsáhlý les Obora, končina souvislých lesů i turistických stezek. Od Šipína vytváří tu romantické údolí Úterský potok, zdejší hlavní vodoteč. Samotná ves Sviňomazy nemá příliš košatou historii, poprvé se o ní zmiňují historické prameny k r. 1379.

Obec Sviňomazy má pohlednou okrouhlou náves, obklopenou statky a domy, v dolní části leží upravený rybníček. Na návsi zaujme malá kaple. Již v r. 1655 měla ves 13 selských dvorů a 2 chalupnické usedlosti. Před 2. svět. válkou stálo tu 36 usedlostí a žilo 180 obyvatel. Stav k r. 1991 je podstatně skromnější, obnáší 18 domů a 50 obyvatel. Přes den tu vládne poklid idylického venkova.

Středověký Hrádek nad potokem

Pod vsí Sviňomazy stával kdysi malý hrad, nazývaný později podle nedaleké vsi Hrádkem Sviňomazským. Ve středověku byl v majetku zemanů z Hrádku, kteří nejspíše pocházeli z nedalekých Erpužic; jako první se psal z Hrádku jistý Sulek, kterému náležely Sviňomazy po celý středověk. Později přešla ves k bezdružickému panství. V 15. stol. byl Hrádek opuštěn a již r. 1520 je připomínán jako pustý.

Hrádek byl vystavěn na strmé hraně do údolí Úterského potoka, chránily ho hluboké příkopy a skalnaté srázy. Základy věžovitého stavení, sloužícího za útočiště majitele hradu, jsou dosud patrné. Přístup ke Hrádku není příliš zřejmý, vede od chatové kolonie nad Trpísty, a pak kolem zříceniny mlýna. Zdejší krajina tak nese stopy dávné minulosti, i podobu současného pokročilého jara, takže pilným včelám i turistům stojí za shlédnutí …

Pavel Nový