Sanitářka Dana Tlustá, žena malého vzrůstu a obézní kulaté postavy má dnes službu na oddělení 32 A psychiatrické léčebny. Bláznům krade jídlo. Mně ale ne! Já totiž nejsem blázen, ale pouze výletník, jenž zde tráví dlouhodobou dovolenou. Mě o koblížek ke svačině neokrade. Copak jsem blázen? Navíc jsem ji lišácky převezl, neboť mám dietu číslo 4 a čtyřka má každý den ke svačině suchý rohlík. Rohlíky sice krade taky, ale ten si já sebrat nenechám. Copak jsem blázen?

Ani o kolínka k obědu mě neošulila, vždyť každý inteligentní člověk dobře ví, kde může nalézt dvě obří kolínka navíc. Je to nad měsíc jasné (a to myslím i toho blbce dubna), že dvě kolínka má každý ve svých teplácích, a to přesně mezi kyčlemi a kotníky. Ví to i krokodýl, ale ten má čtyři. Krokodýlové mají zkrátka za ušima. Jenom ty hloupoučcí delfíni, co neumějí nic jiného, než žrát ryby plné plastů, to nevědí a navíc ani žádné nemají. Tupci. Dokonce i schizofrenici to vědí. To o těch kolínkách a že sanitářka Dana Tlustá krade.

Bodejť by ne, vždyť jsou tak podezřívaví a dokonale prohlédnou všechny intriky, konspirace a vůbec všechna spiknutí, jenž se okolo nich dennodenně dějí. Ale to paní sanitářka Dana Tlustá neví. Myslím tím to o těch kolínkách navíc a to jak jsou schizofrenici děsně chytří. A to tu pracuje už 40 let, od dob, kdy podepsala spolupráci s StB.

Chtěl jsem to napsat naší vládě, ale tam jsou estébáci pořád a oni by jí to práskli. Ještě, že mi to schizofrenici řekli. To o těch estébácích ve vládě. Jinak bych si pěkně naběhl a měl bych utrum. Myslím s těmi kolínky navíc a suchým rohlíkem ke svačině. Já si dovolenou zkazit nenechám. Copak jsem blázen?

Včera jsem ji přistihl, jak po vydání pěti koblížků zavřela výdejní okénko, a to je nás tu dvacet devět. Bohužel většina jsou schizofrenici a i když jsou děsně chytří, tak mají často výpadky paměti a většinou pět minut po svačině neví, že už byla.

Sanitářka Tlustá musí být veliká rekordmanka. Sníst 24 koblížků za jednu směnu? Já osobně si myslím, že má psychické problémy a chce spáchat koblížkovou sebevraždu. Měli by ji zavřít do blázince. Ale hlavně ne na naše oddělení, to by tu byla 24 hodin každý den a sežrala by nám všechno. Zvlášť, když tu má známé.

Dneska jsem ji zase viděl, jak si na sesterně schovává plnou plastovou přepravku kolínek. Nejdřív jsem si myslel, že má dobré srdce a chce zachránit životy pěti stům anorektičkám, ale když jí končila směna, tak jsem si všiml, že přepravka je prázdná. Každý přece ví, že rozesílat kolínka esemeskou nejde. Jedině že by je rozeslala e-mailem, ale to by nestihla.

A to ani nechci mluvit o snídani v neděli. To je vždycky půlka vánočky. Já vím je to divné, Vánoce jsou přeci jen jednou za rok a ne každou neděli, ale když jste na dovolené v blázinci, tak si na divné věci musíte zvyknout. Ale zpátky k té snídani, o které nechci mluvit, takže to radši píšu. Půlka vánočky jsou tři dvoucentimetrové plátky a pěticentimetrová patka a ne tři centimetrové plátky bez patky rozložené šikovně na talířku, aby vypadal plný. Ještě že máme všichni dvě patky v pantoflích navíc. Blázni si myslí, že krokodýli mají čtyři, ale normálním lidem je jasné, že krokodýlové pantofle nenosí.

Pozn.: Všechny postavy v této povídce jsou fiktivní, jakož i autor a oddělení 32 A, krokodýlové a delfíni a v neposlední řadě sanitářka Dana Tlustá. Jen ti schizofrenici jsou praví já je viděl na vlastní oči. Nejsem přece blázen. Jen prosím mlčte před delfíny, mohli by se nakrknout a začít žrát kolínka a já bych měl utrum.

Jan Básník